* Strážce – kapitola 3 – Strom *

* Nalistovat začátek příběhu *

Přemisťování neměl nikdy moc rád. Nesnášel ten pocit, že nemá něco ve vlastních rukou. Byť samozřejmě přemisťování bylo plně v jeho rukou… Respektive mysli. Jenže tohle bylo jiné. Poprvé se přemisťoval na místo, které neznal. Vkládal důvěru do slov a kouzel ženy, kterou skoro neznal. Albus jí však důvěřoval a považoval za svoji letitou přítelkyni. A tak Ashante udělal to samé.

Když zmizel pocit háku v oblasti břicha a tělo se přestalo chvět, dovolil si otevřít oči. Stál uprostřed mrtvé pláně. Kam jen oko dohlédlo, všude se táhla neplodná zem. Jen v dálce stál osamocený strom. Na první pohled však bylo patrné, že i ten je dávno mrtvý. Jeho koruna měla dokonalý tvar, avšak větve už nikdy nebude zdobit žádný lístek.

„Tady máš kámen, přemísti se a splň úkol,“ brblal si Ashante pro sebe. „Ale co je to za úkol, to už ti nikdo neřekne.“

Ashante si po chvíli uvědomil, že mu začíná být nepříjemné horko. Zahleděl se k obloze a rychle cukl pohledem zpět k zemi. Slunce měl přímo nad hlavou a žár byl takřka k nevydržení. Použitý kamínek zahodil a druhý vyndal z pláště a vložil jej do kalhot. Plášť si poté sundal, přehodil přes ruku a vyrazil ke stromu, u kterého doufal alespoň v kousek stínu.

Zdálo se, že cesta je nekonečná. Ale po hodině chůze se strom začal přibližovat a Ashante si uvědomil, že v jeho stínu se už někdo skrývá. Zvědavost mu dodala sil. Přidal do kroku a za půl hodiny se střetl tváří v tvář s mladou dívkou. Nemohlo jí být ani dvacet, přesto si byl Ashante jist, že je již plnoletá. Nejprve si říkal, že se jí pokusí okouzlit svým šarmem, ale pak si vzpomněl, proč tu je.

„Ashante,“ pronesl s jemnou úklonou. „Jsou-li mé informace správné, vy zřejmě budete strážkyní střípku kouzla, které bychom rádi s mými přáteli získali.“

„Nemívám tu často zdvořilé návštěvy. Jsi milý,“ odpověděla dívka s úsměvem.

„Míváš návštěvy často?“ zeptal se Ashante a rozhodl se, že když ona tyká jemu, nebude se zlobit, když i on jí bude tykat.

„O Strážci se mezi lidmi nemluví,“ odpověděla dívka s pokrčením ramen. Nebylo třeba více slov. Ashante pochopil, že tato dívka mívá společnost zřídka.

„Za jiných okolností bych tu rád strávil víc času. Ale buďme upřímní. Nevypadá to zde dvakrát krásně a budu rád, když mi řekneš, jaký je můj úkol, abych ho mohl co nejdřív splnit.“

„I mrtvá půda může skrývat život. Chce to jen ruku, která se nebojí práce a život si najde svoji cestu,“ odpověděla mu dívka.

„Mám si hrát na zahradníka?“ vydechl Ashante překvapeně. Ani se nesnažil zakrýt úšklebek. Nesnášel hrabání se v hlíně. Jeho matka milovala bylinkaření a snažila se mu předat co nejvíce svých znalostí. Což samozřejmě obsahovalo i znalosti o tom, jak bylinky vysévat, rozsazovat, plít a sklízet. Ashante se po dosažení dospělosti zařekl, že nikdy víc se už nebude hrabat v zemi. „Jsme čarodějové. Mohu použít kouzla?“

Dívka neodpověděla. Ashante vytáhl hůlku a pronesl kouzlo, kterým se měl vyvolat růst trávy. Pozoroval, jak mu pod nohami v suché zemi začínají růst první stébla, a se sebevědomým úsměvem se otočil na dívku.

„To by šlo, nemyslíš?“ zasmál se, ale smích ho brzy přešel. Tráva se během chvíle proměnila ze zelené v žlutou a do minuty byla ta tam.

„Tato cesta neměla být nikdy snadná,“ podotkla dívka. „Navíc jsi měl přinést život do mrtvé země, a přesto jsi tu nechal stát mrtvý strom.“

„K životu patří i smrt,“ podotkl Ashante klidně. Dívka se zatvářila překvapeně a pohledem nabádala Ashanteho, aby pokračoval.

„Představ si park. Krásný na krátko střižený trávník, kde rostou stromy. Jsou sice vysázené člověkem, ale ne v řadách. Vypadají jako by tam rostly sami. Za nimi je uměle vytvořené jezírko, které sice nevidíš, ale kdybys k němu došla, na první pohled budeš mít pocit, že tam bylo odjakživa. Zrovna přicházíš k tomu parku a před tebou je torzo stromu. Ani nevíš, čím původně byl, ale vidíš pevný kmen, na kterém jsou zářezy, které jsou jistě od lidí. V místě, kde by se strom měl větvit, jsou krátké pahýly a úplně nahoře to vypadá jako by někdo odložil dřevěné vejce. Strom, který byl původně mrtvý, je najednou tím nejhezčím, co můžeš v parku spatřit.“

Dívka má po celou dobu zavřené oči a představuje si vše, co jí Ashante popisuje. Ten současně provádí hůlkou složitá kouzla. Ve chvíli, kdy dívka otevře oči, spatří v nich odraz svého úspěchu. Otočí se a rozhlíží se po zeleni, která vyrostla z mrtvé půdy a neodpustí si sebevědomý úsměv. Chce ještě pronést něco trefného, ale nedostane se ke slovu.

„Máš pravdu. Život a smrt k sobě neodmyslitelně patří. Bez jednoho není druhého,“ pronesla dívka s úsměvem. „Zde je část kouzla,“ dodala dívka a předala mu pergamen. V tu samou chvíli se ozvalo puknutí. Oba se překvapeně podívali na dřevěné vejce, z jehož pukliny vypadlo semínko.