* Strážce – kapitola 2 – Nebe *

• * Nalistovat začátek příběhu *

Sefrenie se přemístila a zalapala po dechu. Stála v absolutní tmě. Mohla si dokola říkat, že jí nic nehrozí. Ale od dětství měla ze tmy hrůzu. Už si ani nevzpomínala, co jí vyvolalo. Hlavní bylo, že se s ní naučila bojovat. A tak zavřela oči – byť to vlastně bylo zbytečné – a začala zhluboka dýchat. Pomocí dechových cvičení dokázala postupně najít svůj vnitřní klid.

„Tak jo, Sef, to dáš,“ povzbuzovala se potichu. „Je to jenom tma. A ty jsi čarodějka, tak proč si u Merlina nevyčaruješ světlo!“ vykřikla, praštila se do čela a sáhla po hůlce.

„Následuj lovce jehož lidští potomci v případě úspěchu vás všech, budou kráčet chodbami hradu, který zatím nestojí,“ ozval se hlas.

Sefrenie se prudce otočila a spatřila za sebou stát muže, který mohl být starý přibližně jako ona sama.

„Já vás vidím,“ pronesla zamyšleně místo pozdravu.

„A já vidím vás,“ odpověděl muž.

„Odkud se vzalo světlo?“ zeptala se Sefrenie a muž jen ukázal prstem k obloze. Sefrenie zaklonila hlavu a vydechla obdivem. Nad hlavou jí zářila hvězdná obloha. Nikdy ještě nespatřila hvězdy tak jasně jako v danou chvíli.

„Lovec ti ukáže cestu,“ zopakoval muž. „Půjdeš-li správným směrem, získáš, pro co sis přišla. S částí kouzla na tebe čeká i srdce Strážce.“

Sefrenie se pousmála. „Chápu, že má jít o hvězdy, které mne povedou dál. Na obloze jich je však víc, než v hlavičce máku. Navíc do budoucnosti nevidím a tak se bojím, že srdce Strážce nezískám.“

„Přiznat nevědomost neumí každý. Jen ti, kteří umí přiznat svoji slabost, zaslouží si získat dalších rad. Bájný lovec ti ukáže cestu. Jeho jméno ti neprozradím, avšak mohu ti říct, že hlavou rodu jest Heka, tíha rozhodnutí však stojí na ramenou Bellatrix a Betelgeuze. První jmenovaná však již pomalu zmírá. Dojít tak daleko bylo však možné jen díky Saiph a Rigel. Dlouhá cesta však měla za následek, že šaty jsou jim velké a v pase je tak musí přidržovat Alnitak, Alnilam a Mintaka. Toť vše, co ti k tvé cestě mohu říct.“

Sefrenie se posadila a zamyšleně hleděla na oblohu. Snažila se vzpomenout na vyprávění babičky, která jí v dětství vyprávěla hvězdné příběhy. Ale ať se snažila sebevíc, vzpomínky na minulost jí zůstávaly skryty.

„Kde nepomůže ponaučení z minulosti, je třeba vložit důvěru do budoucnosti,“ pronesla tiše slova, která říkával její otec. Sefrenie byla čarodějkou ze známého věšteckého rodu. Dokázala vyvěštit budoucnost skoro každého. Existovalo však pravidlo, že nesměla věštit budoucnost nikoho ze své rodiny. Tedy ani svojí vlastní. Přesto nedokázala zahnat nápad, který se jí zrodil v mysli.

Opatrně se posadila a vyčarovala před sebe křišťálovou kouli. Za tichého mumlání kroužila rukama nad koulí a snažila se pohlédnout za závěs budoucna. V mysli se nesoustředila na svoji vlastní budoucnost. Snažila se zahlédnout budoucnost školy, kterou – jak stále věřila – společně založí. Ukaž mi hvězdný lovče, kam povede cesta, na kterou mne zavedeš. Dovol mi nahlédnout skrz hvězdný závoj, opakovala v duchu dokola, než se mlha rozestoupila a Sefrenie spatřila dvě profesorky procházející kamennou chodbou. Kolem nich najednou prolítl mladý student, div je neporazil. „Další Orionis. Těch už je jak Weasleyů. Čí je tenhle převtělený potlouk synovec?“ pronesla profesorka.

„No jistě!“ vykřikla Sefrenie a plácla se do čela. Křišťálová koule se opět zahalila do mlhy a věci budoucí se opět schovaly za závoj tajemna. „Souhvězdí Orionis a jeho pás. Že mě to hned nenapadlo.“

Rychle vyskočila na nohy, oprášila si šaty a otočila se k neznámému společníkovi.

„Jsi-li si jistá, stačí jen vykročit na cestu,“ pronesl klidným hlasem.

Sefrenie se zadívala na oblohu a rozhodla se, že vyrazí směrem, kterým ukazuje Orionisův meč. Jen co udělala první krok, veškeré hvězdy, až na jedinou, potemněly. Sefrenie se bez váhání pokračovala. S každým dalším krokem sledovala, jak se k ní hvězda pozvolna přibližuje. Až najednou měla pocit, jako by klesala z oblohu. Sefrenie natáhla ruce a po chvíli v nich ucítila maličký kamínek. Cítila, že byť jí sám vklouzl do ruky, nepatří jí a tak se otočila na patě a poslepu se pokusila dojít k tajemnému muži. Neviděla ho, přesto přesně poznala, kdy zastavit.

„Lidé se dívají na hvězdy a obdivují jejich krásu,“ pronesl tiše muž a vzal si od Sefrenie kamínek, který se opět rozzářil. „Zapomínají však na to, že zář, kterou spatřují, je již dávno minulost a hvězdy, které obdivují, mohou být vyhaslé. Jen ten, kdo má oči otevřené a dívá se do budoucnosti, nalezne moudrost.“

Sefrenie netušila, co říct, proto se rozhodla mlčet. Malé světýlko vycházející z kamínku začalo stoupat k obloze a ve chvíli, kdy se dostalo na své místo, rozzářily se i doposud pohaslé hvězdy. Sefrenie však namísto sledování oblohy, pozorovala svého společníka. Chtěla se ho zeptat, co dalšího musí udělat, aby od něj získala část kouzla, ale něco jí říkalo, že tím by nic nezískala. A nemýlila se.

„Mlčenlivá a vyčkávající. Záře tvé vnitřní hvězdy se možná nedostane na oblohu. Avšak pokud se svými společníky vytrváte, bude vaše světlo zářit po mnoho generací a nikdy nebudete zapomenuti.“

Muž sáhl do náprsní kapsy a vytáhl malou ruličku pergamenu.

Sefrenie ji přijala. Poté se jen mlčky uklonila, aby mu vzdala hold. Poté, s hlavou stále skloněnou, sáhla do kapsy pro druhý kamínek, pevně ho sevřela a přemístila se za dalším úkolem.

Přejdi na zadání druhého kola

 

Další část příběhu