* Strážce – kapitola 1 – Jezero *

• * Nalistovat začátek příběhu *

Ticho, které je spojovalo, nechtěl nikdo z nich narušit. Mlčky tak vystoupali do kopce, kde si uvědomili, že ve skále jsou přirozené schody. Opatrně vyšli kam jim skála dovolila. Najednou se ocitli na plošině, kterou od jezera nemohli spatřit.

„Perfektní. Prostě perfektní,“ prolomila nakonec ticho Sefrénie, byť její hlas nebyl víc než jen šepot.

„Musíme vyrazit ihned!“ pronesl rázně Ashante. „Je zbytečné čekat.“

„Dejte mi chvilku,“ ozvala se Anseiola a sebrala ze země osm kamínků, které vyskládala do řady. Poté vytáhla z kapsy hůlku a začala čarovat.

Nikdo neslyšel kouzlo. Pronášela ho tak tiše, že i šepot větru ji přehlušil. Když skončila, kamínky se na chvíli rozzářily a poté jejich záře zmizela.

„Až se budete přemisťovat, držte kámen v ruce a v srdci si přejte nalézt Strážce. Kamínek vás nasměruje na správné místo,“ vysvětlila.

„Víš, který kam vede?“ zeptal se Albus, ale odpovědí mu bylo zavrtění hlavou. „Nu, nevadí. Věřím každému z vás, že udělá vše, co bude v jeho silách, aby splnil úkoly, které před něj budou postaveny. Až budete mít úkoly splněné, sejdeme se opět zde. Vždy v pravé poledne, dokud tu nebudeme všichni čtyři.“

Jeho společníci kývli na souhlas a postupně se sehnuli pro kamínky.

„Tak tedy, hodně štěstí!“ pronesla Sefrénie. Jeden z kamínků uložila do váčku a ten si zavěsila na krk. Druhý pevně sevřela v zápěstí, zavřela oči a přemístila se. Ashante a Albus ji následovali vzápětí. Jako poslední opustila skalní plošinu Anseiola.

Nerada se přemisťovala a tak jí chvíli trvalo, než dokázala uklidnit svůj žaludek. Teprve poté otevřela oči a rozhlédla se kolem sebe. Uvědomila si, že stojí na kraji malého ostrůvku uprostřed lekníny zarůstajícího jezera.

„Přišlas mi pomoc?“ ozval se dětský hlásek a z vysoké trávy vykoukla hlava malé, možná tak sedmileté, dívky.

„Můžu to zkusit,“ usmála se Anseiola a klekla si, aby si mohla dívenku lépe prohlédnout. Stálo jí hodně sebeovládání, aby nevykřikla překvapením. Dívka byla sice na první pohled mladá, ale v očích se jí zrcadlilo tisíce let zkušeností.

„Ty lekníny pořád rostou a rostou a on už nemá skoro žádný prostor, kde by mohl žít,“ zašeptala dívenka smutně.

Anseiola se chtěla zeptat, o kom to mluví, ale dívenka už ukazovala směrem k jezeru. Otočila hlavu a spatřila tvora, který už dávno neměl existovat – ophiotaurus. Nad hladinu vykukovalo tělo mladého býčka, který se snažil proplavat mezi lekníny. Anseiola pozorovala, jak nad hladinu sem tam vykoukne hadí ocas – to když se tvor snažil odsunout listy leknínů stranou.

„Potřebuje prostor, aby mohl plavat. Když nebude plavat, zakrní mu svaly na ocase. A bez něj se neudrží nad hladinou a zemře,“ pronesla smutně dívenka.

Anseiola sáhla do kapsy pro hůlku, ale než stihla pronést kouzlo, dívka jí uchopila za dlaň a zavrtěla hlavou. Anseiola pochopila. Na tomto místě kouzla fungovat nebudou.

Rychle ze sebe sundala plášť a vydala se do jezera. Rukama trhala lekníny a vytvářela cestičku k tvorovi, který zoufale ryčel. Když k němu došla, překvapilo ji, že se nechal pohladit. Tiše k němu hovořila, zatímco vytrhávala lekníny a po očku sledovala, jak se ophiotaurus pozvolna uklidňuje.

Až po delší době jí došlo, že byť neustále trhá lekníny, prostor kolem nich se nezvětšuje. Zaraženě utrhla další, jen aby si všimla, že po levé straně ve stejnou chvíli vyrostl nový. Popadla do rukou pět listů a prudkým škubnutím je vyrvala i s kořeny. Po levici vyrostla nová rostlina a rovnou i s květem.

Anseiola zoufale škubala jednu rostlinu za druhou, ačkoliv věděla, že její úsilí je marné. Nedokázala se vzdát. Nemohla ponechat toho tvora napospas krutému osudu. I kdyby mě to mělo stát poslední zbytky sil, budu pokračovat ve vytrhávání, pomyslela si a pokusila se setřít slzy vzteku.

Přestala teprve ve chvíli, kdy k ní doplaval ophiotaurus a hlavou jí jemně strčil do rozedřených dlaní. V tu chvíli Anseiola propukla v pláč.

„Moc mě to mrzí,“ šeptala dokola. „Nemůžu ti pomoc. Nedokážu to.“

„Vrať se,“ ozval se jí za zády dívčin hlas. Anseiola ho ignorovala. Stála ve vodě, držela ophiotaura a sledovala, jak se k nim lekníny blíží. Volný prostor pozvolna mizel a Anseiola věděla, že ve chvíli, kdy zmizí úplně, bude to pro ophiotaura rozsudek smrti.

„Nech ho být! Nemůžeš mu pomoc!“ křičela dívenka, ale Anseiola jen kroutila hlavou. Věděla, že tvora nemůže zachránit, ale nebyla tak bezcitná, aby ho nechala umírat samotného a vyděšeného.

„Jsem tu s tebou,“ zašeptala, zabořila mu tvář do krku a pevně ho objala.

A v tu chvíli tělo ophiotaura zmizelo. Anseiola zjistila, že stojí na ostrůvku po boku dívky a je suchá. Zmateně se rozhlédla kolem sebe. Jezero bylo bez leknínů a ophiotaur si plaval sem a tam.

„Tvá zkouška je u konce,“ pronesla dívka a podala Anseiole kousek pergamenu.

„Nemyslela jsi na sebe. Snažila ses ze všech sil zachránit mého společníka. Ale to nebylo úkolem, který jsi měla splnit. Projevení lítosti a snaha zmírnit utrpení bezbranného tvora – to prokázalo čistotu tvé duše.“

Anseiola stále nechápala, co se stalo. Věděla, že na tomto místě jí čeká úkol, ale doteď si neuměla představit, co se po ní bude chtít. Uvědomovala si, že měla štěstí a v duchu pronesla prosbu, aby se jí i jejím přátelům nadále dařilo. Než se přemístila na další místo, pomyslela si, že by se na škole mělo učit i o tvorech jako je ophiotaurus.

Přejdi na zadání prvního kola

Další část příběhu