Jarní drabble

Sérii jarních drabblů si pro vás připravil pan Gregory Silvestr Werner. Společně s ním se například dozvíte, kde se vzala aktuální kolejní ředitelka zelené koleje…

-*-

Kde se vzala Veronica Narcissa Williamsová 

Byla jednou jedna narciska, která rostla vedle vody. Celý den se mohla dívat jen na sebe, ale to se jí nelíbilo, chtěla rozdávat radost, učit se a učit jiné, místo toho mohla jen koukat na svůj odraz. Jak byla smutná, začala vadnou. Už to vypadalo, že uvadne úplně, nevěděla ale, že jí vidí Nemesis. Jak tak na ní Nemesis koukala, bylo jí mladé narcisky líto, přišla jí výjimečná, ne jako ostatní narcisky, tak jí proměnila v dívku. Tato dívka se dostala do školy v Bradavicích, kde pilně studovala a dnes tam nejen učí, ale stala se i ředitelkou zmijozelské koleje.

Méně je někdy více 

Je jaro, jedna malá neobyčejná pampeliška si v klidu roste. Jenže k ní přijde zajíc a chce jí sníst. Pampeliška se na něj podívá a říká „Zajíci, nejez mě, když mě nesníš, splním ti jedno přání.“ Zajíc se na ni podívá „Jen jedno? Já myslel, že se nabízejí tři.“ A slintá dál nad pampeliškou. „Dobrá zajíci, dám ti tři přání, ale nejdřív mě necháš si splnit jedno mé přání.“ Zajíc souhlasí, najednou se za zajícem objeví liška. Zajíc si jí nevšimne a liška ho sní. Pampeliška lišce poděkuje a rozloučí se. Pampeliška ví, že kdo chce víc, nemá nikdy dost.

Kde se vzaly sněženky?

Hádají se Jaro a Zima, kdo z nich je lepší. Tak se vsadí, že kdo dokáže větší divy, ten pro toho druhého něco vymyslí a tím celý spor ukončí. Tak se snaží, Zima maluje krásné ledové obrazce a Jaro kouzlí květinovou výzdobu. Porotou jim je ale Léto a Podzim, kteří mají radši teplo a barvy a tak se shodnou, že Jaro je lepší. Zima je chvíli naštvaná, ale pak mezi tajícím sněhem vytvoří sněženku. Jaro je dojaté a uzná, že není nikdo z nich lepší a spor navždy ukončí. A tak se Jaro každé jaro těší na dar od Zimy.

Tulící se pán 

Pan Tulipán rostl v zarostlé zahradě, ale byl tam sám, žádný další tulipán. Pan Tulipán by se rád tulil s dalšími tulipány, ale další tam nebyly. Jak tak rostl, byl smutný, že je sám. Jednoho slunečného dne někdo přišel, posekal zahradu a šel k záhonu, vytrhával postupně rostliny. Pan Tulipán se začal bát, ale během chvíle byl v záhonu on sám, ten člověk něco nasázel do záhonu a celý ho zalil. Po pár týdnech ze země začali vykukovat malé tulipánky a tak tam Pan Tulipán nebyl konečně nebyl sám. A tak si tam spolu rostly, slunili se a tulily se.

Zvonkohra

Žila víla v lese, sama si tančila a často se nudila. Lesa se všichni báli. Jednou ale do lesa zabloudil chlapec Zvonek. Narazil na vílu a když jí řekl, že se ztratil, pomohla mu z lesa. Cestou se dali do řeči a víla vyprávěla, jak sama nemá v lese co dělat a jak se tam nudí. Zvonkovi to bylo líto a tak jí slíbil, že za ní občas zajde, druhý den přinesl Zvonek víle zvonky na zvonkohru, aby se nenudila. Zvonky si rostli na mýtině a víla na ně občas zahrála krásnou písničku, díky které se lidé lesa přestali bát.

Na kterou bylinku bylo třeba devět sil?

Seděli si měsíčci v březnu a povídali si. Když k nim přišla babička, celá unavená, nabídli jí místo mezi Červnem a Červencem, ať si chvíli odpočine a trochu se zahřeje. Babička se vložila do diskuse „Vám se to tady povídá, klouby vás nebolí, špatně se vám nedýchá, kdybyste místo klábosení vymysleli jednu bylinku, co by pomohla na spoustu věcí, takhle nedělám nic jiného, než že sbírám kytky.“ Měsíčkové se na ni tázavě podívali. Devět měsíčků, kromě těch zimních, neváhalo a začalo tvořit bylinku, každý jí dal něco. Semínka dali babičce, ta je zasadila a bylinku využívala. A tak vznikl devětsil.

Pro dobrotu na žebrotu 

Věděli jste, že z květu vlčího máku můžete vytvořit panenku? A věděli jste, že s ní můžete přivolat vlka na pomoc? To bylo tak, byl jednou jeden zlý vlk a ten žil sám. Jednou se chytil do pasti, ale indián ho zachránil a dal mu jméno Mák. Mák indiánovi věřil a přestal být zlý. Tak žili bok po boku celé léto. Na zimu ale Mák začal být nervózní, indián nevěděl proč. Jednoho dne kousl Mák indiánova syna, tak byl Mák vyhnán a za trest zaklet indiánem. A tak je Mák zakletý v tom květu a když ho přivoláte, pomůže vám.

Krása

Byla jednou jedna sedmikráska a ta si přišla nejkrásnější na světě, asi měla být narciskou. Říkala, že má sedm krás a že je sedmý div světa. S ostatními květy se nebavila, jen se dívala do svého odrazu ve vodě. Odháněla od sebe včely, protože by jí mohli rozcuchat okvětní lístky. Žila jen pro svou krásu, vytahovala se nad ostatními a ty jí neměli rádi. Jednoho dne k ní přišlo malé dítě, utrhlo jí a dalo mamince. Tak tedy skončil její život u vody, nikdo nad tím netruchlil a nikomu po ní nebylo smutno. Ale i přesto udělala radost jedné mamince.