* Něco končí – něco začíná *

Starý muž představující právě končící rok se ohýbal nad kolébkou s nemluvnětem. Oba dva chránily před nepřízní počasí vrbové proutky.

„Neboj se, maličký. Zítra se probudíš a celý svět ti bude patřit,“ pronesl stařec a vrásčitou rukou pohladil spící tvář. „A jak budeš růst, uvidíš svět kolem sebe se měnit. Za tvého života se zrodí mnoho příběhů a další dojdou svého konce. A tak to má být.“

Stařec se opatrně posadil a opřel svá stářím znavená záda o kmen vrby.

„Ale, že tu bylo krásně,“ zašeptal, zavřel oči a zaposlouchal se do zvuků přírody. Vrbové proutky mu šeptavým hlasem odpovídaly. Co? To nikdo neví…

Po pár minutách se stařec opět rozhodl vstát. Starým kostem to nějakou dobu trvalo a klouby hlasitě dávaly najevo svůj protest. „Myslím, že je čas říct sbohem. Můj příběh právě končí. Postarejte se o toho drobečka. Sledujte ho zpovzdálí, jako jste strážili mne,“ otočil se stařec k bobříkům nakukujícím do kolébky. Odpovědí mu bylo tiché kývnutí třinácti hlaviček.

„Bylo mi tu s vámi krásně. Ale každý správný příběh má mít svůj konec,“ usmál se stařec a narovnal se tak, jak už pár měsíců nedokázal. Pozvedl pravou ruku a pohladil jeden vrbový proutek. A pak, jako by snad šlo o kouzlo, proměnil se v rozložený pergamen. Inkoust na posledních řádcích pomalu zasychal a pergamen se pomaličku začal rolovat.

Tvůj příběh nebude nikdy zapomenut, to slibuji, zašeptala Vrba. A na tvůj se již těším, maličký, dodala s pohledem upřeným na nemluvně v kolébce.

Jménem kolektivu čítárny Sub Salix mi dovolte popřát vám úspěšné vkročení do roku 2022, pevné zdraví a nevysychající studnici kouzelných nápadů.

Eillen McFir Elat
šéfredaktorka