Na Vánoce by nikdo neměl být sám

Od: Daffodila Nightingale Pro: Anseiola Jasmis Rawenclav Vzkaz/věnování: Milá madame Ansí, přeji Vám kouzelné Vánoce! Ať jsou plné lásky a příběhů s šťastnými konci. Sl. Daff

-*-

Sedím ve výklenku a oknem se dívám na zasněžený park. Je tu příjemné teplo, ve vzduchu voní kořeněná horká čokoláda, kterou jsem si přinesla z kuchyně, a z rádia se line jedna vánoční písnička za druhou. Venku sněží, padají malá, lehká chmýříčka. Užívám si tu krásnou atmosféru. Ve světle žároviček, které zdobí stromy v parku, na který mám z okna výhled, se sníh krásně třpytí. Spokojeně si povzdechnu a upiji čokoládu z hrnečku. Copak existuje kouzelnější čas?

V krbu zapraská oheň a já si pomyslím, jaké mám štěstí. Upíjím čokoládu a pobrukuji si Elfí koledu, když v tom si ho všimnu. Po cestičce v parku se pomalými kroky blíží k lavičce v altánku starý pán. Je na něm cosi zvláštního, co přitahuje můj pohled. Myslím, že kdysi musel být velmi pohledný. Jeho oblečení vypadalo opotřebované a sešlé časem, přesto bývalo nejspíš velmi kvalitní. Došel do altánku, kde se schoval před padajícími vločkami, a usadil se na lavičku.

Musí mu být zima, napadlo mě. Nebo brzy bude, pokud bude na té lavičce sedět delší dobu. Venku už je dávno tma a většina lidí je v tento čas doma, u svých rodin a v teple. Z okna je to sice krásný pohled, ale na procházku to není zrovna ideální počasí. Co ten starý muž asi hledá? Nejspíš pro něj tohle místo musí mít nějaký hlubší význam, napadlo mě. Proč by se sem jinak vydával sám, přímo na Štědrý večer?

Usrkla jsem si z hrnečku čokolády a pozorovala ho i nadále. Z kapsy vytáhl knihu, chvíli na ni zasněně koukal, načež ji otevřel a do ruky vzal fotografii, která byla schovaná mezi jejími stránkami. Sedí, drží fotografii v rukou a když pohne hlavou, i na tu dálku uvidím, že se mu na tvářích lesknou slzy. Lehce se zamračím, když vidím smutek, který ho obestřel a něco ve mně mi říká, že bych si měla dojít pro kabát a čepici, že bych měla jít za ním.

Nebývám všetečná ani vlezlá, ale něco na tom starém muži je. Nedokázala jsem dál už jen sedět a přihlížet tomu, jak smutně sedí v chladu a kolem něj je jen tichý sníh. Došla jsem do kuchyně, do termosky jsem nalila zbytek čokolády a do ubrousku zabalila pár kousků dýňových perníčků. V předsíni jsem z věšáku sundala kabát, uvázala si šálu, nasadila čepici a na nohy obula teplé kozačky.

Sníh mi pod nohama křupal, když jsem se vydala do parku, vstříc zasněženému altánku s jeho smutným obyvatelem. Dobrý večer, pozdravila jsem, když jsem došla k altánku. I přesto, že moje kroky musel v té sněhové nadílce slyšet, zdál se velmi překvapený. Promiňte, nerada vás ruším, ale viděla jsem vás z okna svého bytu. Přinesla jsem vám trochu horké čokolády a nějaké cukroví. Pomalu jsem k němu přistoupila a položila termosku i ubrousek s perníčky vedle něj. „Nebude vám vadit, když si k vám přisednu,“ ptám se stařečka a dosedám na lavičku.

Pohled mi sklouzne na fotografii, kterou drží v rukou. Je na ní mladý pár. Muž, ve kterém poznávám stařečka sedícího vedle mě. A pak také nádherná žena. Ač je fotografie černobílá, vidím ji ve velmi živých barvách. Žena měla hluboké, tmavé oči a husté, vlnité dlouhé vlasy. Vypadala šťastná, smála se nejen rty, ale i očima. Oba vypadali šťastní. Ten výjev silně kontrastoval se smutkem, který jsem ze starého muže cítila. Lidé na fotce se pohupovali do rytmu neslyšné písně, proto jsem věděla, že se mohu před starým pánem naprosto uvolnit.

„Byla krásná,“ řekla jsem. Poprvé, jako kdyby skutečně vnímal, že jsem vedle něho. Zarazil se a chtěl fotku schovat. „Nemusíte se ničeho bát,“ dotkla jsem se jeho ruky. „Jsem také čarodějka.“ Viditelně se mu ulevilo a na jeho tváři jsem spatřila první drobný úsměv. „Jmenovala se Evelyn,“ řekl tiše. „Krásné jméno,“ odpovídám a podávám mu hrneček s čokoládou. „Musí vám být zima, tohle vás trochu zahřeje.“ „Děkuji, moje Evelyn horkou čokoládu milovala.“ Napil se a v jeho obličeji se zračilo tolik protichůdných emocí, že jsem měla sama co dělat, abych zadržela slzy. „Letos jsou to první Vánoce, které netrávíme spolu.“

„Proto tu sedíte v zimě sám?“ !Víte, bylo to její oblíbené místo, chodívali jsme sem každý Štědrý den. Milovala tenhle park, tenhle altánek. Na tomhle místě jsem ji před mnoha lety požádal o ruku.“ Smutně se usmál. „A teď je pryč.“ Zahleděl se do dálky a jeho pohled byl opět zastřený. „Mrzí mě to,“ zašeptala jsem do ticha. „Museli jste se velmi milovat.“ „O ano, byla láskou mého života.“ „Víte, máte ohromné štěstí,“ říkám mu a on se ke mně otočí. „Ne každý má to štěstí, že potká v životě pravou, hlubokou lásku.“

V tu chvíli jako by se starý pán trochu probral. Pohlédl na mě a omluvil se. „Proč se omlouváte, máte přeci právo být smutný.“ „Omlouvám se, protože jsem si neuvědomil, že byste vedle mě nejspíš neseděla, kdybyste také nebyla o Vánocích osamělá.“ „I společnost dvou smutných srdcí nakonec přinese radost, najdou-li se, to říkávala moje babička.“ Podíval se na mě s tak něžným pohledem v očích: „To říkávala i má Evelyn.“

Chvíli jsme vedle sebe seděli potichu, pozorovali padající sníh a v tom jsem to uslyšela, zvuk rolniček. „Slyšíte je také?“ Přikývl. „Víte, tak mě napadlo. Na Vánoce by nikdo neměl být sám. Mohla bych vás pozvat k sobě na večeři?“ K mé ohromné úlevě stařeček pozvání přijal. Vstal, nabídl mi rámě a spolu jsme kráčeli vstříc teplu mého domova, lahodnému jídlu a, jak jsem si uvědomila, k samé podstatě Vánoc.