Návštěvní místnost

Mezi novými studenty se objevila další autorka – slečna Tery Poe, která v básni sepsala o svém nástupu do hradu, respektive čekání na možnost k nám vstoupit. 

-*-

Sedím, občas protáhnu si nohy.
Hodiny tak pomalu plynou.
Přemýšlím, k čemu mám tak vlohy,
zvolit si tu, a nebo jinou?

Sedím, občas projdu se kolem.
Čas snad zamrzl dočista.
V mysli nabírám tisíců forem,
začínám být nejistá.

V tom oznámení spatřím,
o otevření paláce,
a hned jak paní múzu zvětřím,
pustím se do práce.

Vytvořím esej jedna radost
v příjemném srpnovém večeru,
dopíši větu, tečku, a dost,
posílám sovu k severu.

A pak čekám zase,
mlčky na své pozvání,
až si před hradem na terase
obličej složím do dlaní.

Sedím tak, ale jenom chvilku,
za moment zas vstávám neposedně,
přemýšlím, zda si nevzít pilku
a vloupat se tam, třeba hned dnes odpoledne!

Pak ale zbystřím, koukám na oblohu,
něco se blíží – opeřené stvoření!
Dostávám dopis, díky bohu!
Mám už předem malé tušení.

Jedním dechem přečtu psaní
až do posledního slova.
Nenadála bych se ani,
že školou povinna jsem znova.

A teď cože? Další čekání?
Na vpuštění do hradních bran.
Co to je za jednání?
V návštěvní znovu stavím stan.

Už jenom pár dní to pak bylo
v té před hradební tlačenici,
když dveře se pohly, zrovna lilo,
vpustili všechny čekající.

Závěrem, novým přeji dojmů mraky
a hodně bodových výnosů
a do budoucna hradu taky
spousty nových lososů.