Živlová bouře – sedmá část

Sedmá část příběhu Meridolské povídky – Živlová bouře je zde pro Vás.

-*-

Havraní hvozd se táhl na jih od Marova od pobřeží až k obchodní stezce. Artis velmi rychle pochopil, proč na toto místo mnozí místní nechodí. Smíšený les skýtal mnohé lesní paloučky a mýtiny, ovšem také hluboké srázy, kluzké kameny a neprostupná houští.

Najít potok mu nečinilo problém, ale postupovat proti proudu, to už nešlo tak hladce. Potok tekl poměrně prudce, často měnil směr, klikatil se, někdy dokonce mizel pod zemí nebo protékal tak hustým křovím, že ho musel zdlouhavě objíždět a opět hledat.

Ghost netrpělivě pohazoval hlavou a on si musel přiznat, že se ho zmocňují podobné pochyby. Zrakem pečlivě prohledával obzor, snažil se prohlédnout každé křoví a několikrát zaklonil hlavu, aby se ujistil, že něco nepřehlédl. Ptactvo nad jeho hlavou uspořádalo koncert a zurčící voda se valila přes kameny.

Už asi po páté musel uhnout z cesty. Dokonce ho terén donutil sesednout, protože se každou chvíli musel sklánět a odstrkovat mladé březové větve. Potok mu hbitě ubíhal po pravé ruce, terén se měnil a po nějakém obydlí ani stopy.

Začínal se cítit vzpruzele. Nikdy nesnášel příliš dobře čekání a tohle putování odnikud nikam mu připomínalo staré dobré časy, kdy ještě sloužil pod bývalým králem. Ty doby už ale vzala voda. A voda vzala ještě něco. Zaujal ho odraz, který se blýskal pod vodní hladinou. Mohl to být jen dokonale omletý kámen, přesto pustil otěže a jednou nohou šlápl do potoka.

Zajel tam až po koleno a naštvaně zaklel. Proud naštěstí nebyl tak silný, aby ho strhl sebou. Chvíli se musel rozhlížet, než odraz spatřil podruhé. Sklonil se a z ledové vody vytáhl železnou opaskovou sponu. Do kruhu v jejím středu někdo vyryl běžícího kance, což byl znak bývalého krále. Tak dlouho ho neviděl, až se musel pousmát. To však nic neznamenalo. Takovou sponu tu mohl upustit kde kdo. Kdysi se právě v Cazimě odehrávaly jedny z nejkrvavějších bojů.

Bezcílně bloudil lesem ještě hodiny. Slunce začínalo pomalu zapadat a on se poohlížel po vhodném místě k přespání. Na nocleh někde pod střechou už mu beztak nezbývalo mnoho peněz.

Pak zahoukala sova. Zdvihl oči, aby se na ni podíval a strnul. V hustých stromech před sebou spatřil stín domu. Zprvu tomu nechtěl věřit, ale čím víc se blížil, tím víc věděl, že našel, co hledal.

Malá roubená chatka se ukrývala v houští tak dokonale, že by mohl projít kolem třeba celý regiment vojáků a nikdo si nemusel ničeho všimnout. Navíc, než se s Ghostem prodral skrz husté křoví, zabralo to další chvíli.

Z malého komína stoupal našedlý dým, doma tedy určitě někdo byl. Nebo se minimálně pohyboval někde poblíž.

Nechal koně, aby se popásal a sám zamířil ke dveřím. Srdce mu vzrušeně bilo do hrudi a nedokázal se rozhodnout, jestli pociťuje nadšení, strach nebo nejistotu. Asi tak trochu od každého.

Dvakrát pořádně zabušil do dveří. Zevnitř zaslechl šramot.

“Otevřete, chci s vámi mluvit.”

Odpověď nepřišla žádná. Znovu proto zvedal ruku, aby zaklepal, když v tom… Prásk!

Dveře vylétly z pantů a prudce ho udeřily do hrudníku. Nic takového nečekal a jako hadrový panák odlétl hodný kus daleko. Dopadl tvrdě do trávy a chvíli popadal dech. Vůbec netušil, co se to stalo. Ghost vystrašeně zaržál, vykopl zadníma nohama a během minuty zmizel.

Artis se bleskurychle ujistil, že má meč stále po boku a rychle ho naučeným pohybem tasil. Současně s tím se také drápal na nohy. Bolavý hrudník si nepřipouštěl, ve vzduchu cítil nebezpečí a musel mu čelit.

Sotva se postavil, na prahu, kde ještě před chvílí bušil na zavřené dveře, stál muž s prošedivělými vlasy i vousy. Z očí mu prýštila nenávist, zlověstně si mnul ruce a něco přitom tiše šeptal. Artis nepotřeboval dlouho zjišťovat, o co se jedná. Kolem něj se utvořila hořící kruhová hranice. Plameny šlehaly vysoko, pálily a dokonale ho uvěznily. Meč mu právě teď nebyl vůbec nic platný.

“Co ode mě chceš?” Muž došel k hořícímu kruhu a zlomyslně se ušklíbl, když si Artis dal ruku před obličej, aby se ochránil před žárem. Měl dojem, že se kruh postupně zmenšuje.

“Nepřišel jsem vám ublížit,” křikl.

“To říkal i ten poslední, a když jsem mu uvěřil, chtěl mě ve spánku otrávit!” odplivl si do trávy. “Radím ti, abys mluvil rychle, brzy vzplaneš jako ti nebožáci, které lovíte!”

“Poslala mě Venisse z Yrwen!”

“Kde jsi k tomu jménu přišel?”

“Řekla mi ho!” Horko začínalo být pomalu nesnesitelné.

“Když jste ji mučili, co?!”

“Ne!” S bolestným usyknutím pustil meč, protože ho začal pálit v ruce. Plameny se pomalu blížily.

“Tak kde? Honem, ubíhá ti čas.” Ta nenávist s jakou na něj muž pohlížel a jak si jeho utrpení užíval, to ještě nezažil. Ani král se k němu takhle krutě nechoval.

“Řekla mi ho ona, jasný?! Zachránila mi život v jeskyni Šumících vod!”

Cink. Přesně to se mu ozvalo v uších, když ohňová hranice, která mu už olizovala lýtka, zmizela. Dopadl na kolena a snažil se popadnout dech. Jeho utrpení ještě ale neskončilo.

Až příliš brzy začal cítil nepříjemné pálení po celém těle. Zdvihl oči a muž ho propaloval pohledem. Nepochyboval, že za ten pocit může také on.

“Co dělala v Eskatronu?”

“Hlídá tam prý modrou perlu.” Bolest po celém těle se stupňovala.

“Nesmysl! Mluv pravdu!”

Toho už však nebyl schopen. Žár ho spaloval zevnitř a on už vnímal jen bolest, která ho trávila a nezbývalo než doufat, že konec přijde rychle.

Pak vše přestalo. Náhle, jako blesk z čistého nebe. Připadal si prázdný, kolem to smrdělo spáleninou a z jeho šatů se kouřilo. Ležel na zemi v podivné poloze. Napůl na boku, napůl na zádech. Prošedivělý muž stál nad ním a mračil se jako bouřková mračna.

“Vůbec nevím, proč bych ti měl věřit.”

“Nejsem lovec mágů,” zavrtěl pomalu hlavou. “Hledám Mortmera Meadvika.”

“Cože?” Muž se chraplavě zasmál. “Ty? Nemáš šanci.”

“Venisse si myslela, že ano.”

“Proto tě poslala za mnou?”

“Ano. Prý mi můžete pomoct.”

“Můžu,” přikývl. “Ale nechci.”

“Proč ne?”

“Protože mladého Meadvika zastavíme sami. Vás, smrtelníky, k tomu nepotřebujeme.”

Už zase. Zase to slovo “smrtelník”. Přivádělo ho k šílenství. Nejistě se posadil a prohlédl si šaty propálené na několika místech.

“Promiň, nevěřil jsem ti. A vlastně ti asi nevěřím ani teď.”

“Proč taková nedůvěra?”

“Řekl jsem ti to. Když za mnou někdo přijde, většinou jsou to lovci a chtějí moji hlavu předat za odměnu králi. Raději se proto zbavuji každého, kdo na mě narazí.”

“Zabíjíte nevinné lidi?”

“Moc jich sem nezabloudí…,” mávl nevzrušeně rukou a otočil se. “Řekni mi jeden rozumný důvod, proč bych ti měl věřit?”

“Žádný rozumný nemám,” zavrtěl Artis hlavou. “Ale kdybych se vás chtěl zbavit, myslíte, že bych klepal?”

“Co já vím, co máš v hlavě?” muž už opět mířil k chatce.

“Pomůžete mi?” zvolal za ním Artis.

“Nemůžu.”

“Proč ne?”

“Protože abys porazil Meadvika, potřeboval bys ovládat něco víc, než jen ten kus kovu, co máš u pasu. Tím si na něj nepřijdeš. Nedokázal by ses k němu přiblížit ani na sto honů. Bude lepší, když se do toho nebudeš plést.”

“Jsou všichni mágové takoví?” Artis se ztěžka postavil a pár kroky následoval muže. Plál v něm vztek, hořkost a rozhodně se nehodlal nechat jen tak odbýt.

“Jací?” pozvedl muž obočí.

“Takhle arogantní a nepříjemní!”

“Važ slova, hochu!” zasyčel muž.

“Proč? Nechcete slyšet pravdu? Musel jsem ujít dost dlouhou cestu a dalo mi dost práce, než jsem vás našel, takže mi teď věřte, že odtud neodejdu, dokud nezískám vaši pomoc!”

“Nebudu tě učit.”

“Učit?” Artise těmi slovy zmátl. Netušil, oč právě jde.

“Ano, učit. S žáky jsem už skoncoval. Přinášelo to jedině problémy!”  Artis na okamžik pevně zavřel oči.

“Co by vás přesvědčilo?”

“Nic…,” pak se zastavil a otočil. “Ledaže bys… pojď dovnitř,” mávl rukou. “A vezmi ty dveře!”