Poslední den

I slečna Vilja dokázala ulovit všech třináct bobříků za pomoci bonusového kola. Posledním bobříkem, který jí scházel do sbírky, byl bobřík smíchu.

-*-

Podzim přišel brzy, koncem srpna začalo pršet, ochladilo se a teploty už se znovu výš nevyšplhaly, takže ačkoliv jindy v září bývá teplo, tento rok jsme se ráno co ráno budili do mlhy a pošmourna. Ale v podstatě se víc neochlazovalo, týden za týdnem, měsíc za měsícem jsme měli stále stejné počasí. To vyprávím proto, abyste měli představu, jak mě překvapilo, když jsem se jednoho rána probudila, vykoukla z okna a tam viděla jen bílo. Přes noc se bez varování prudce ochladilo a napadl sníh. Bylo to nádherné a já se opravdu moc těšila, až bude po vyučování a budu si moci jít ven užívat sněhu. Moc ráda stavím sněhuláky a nebráním se ani koulovačkám. Současně se tím ale taky vysvětluje, proč jsem se tak dlouho hrabala ve skříni, abych našla čepici a šálu. Ten táhlý podzim mě prostě nemotivoval k tomu,a bych si tyhle kousky oblečení našla. Jo, kdybych hledala plavky, to by problém nebyl.

Jak jsem se tak nořila do hlubin svého šatníku, našla jsem ale něco, na co jsem dočista zapomněla, že vlastním. Bylo to malé, tvrdé, hranaté. Překvapeně jsem černý balíček vyndala ven, abych se podívala, co se v ně ukrývá. Pátrání ve vzpomínkách jsem vzdala, netušila jsem. I jsem podezřívala spolubydlící, že mi něco dala o věcí, když jsem konečně rozvázala šněrování a do dlaně mi vypadl balíček vykládacích karet. Je zvláštní, jak občas něco založíme a úplně zapomeneme, že to existuje. Ty karty jsem si koupila náhodou na jednom školním výletě, ale vlastně jsem se už nikdy nedostala k tomu, abych si je prohlédla, natož se z nich naučila vykládat.

Spíše náhodou z nějakého záměru jsem karty nechala na svém nočním stolku. Občas jsem měla pocit, že se na mě dívají, takže jsem se přiměla si je podrobně prohlédnout. Dokonce dvakrát, protože jsem o ně v nadcházejících dnech a týdnech takříkajíc zakopávala. Jako kdyby nastal čas, aby se s nimi začala učit zacházet, když už je mám.

Nakonec jsem se rozhodla zajít do knihovny, abych si o nich něco přečetla, ale bylo to divné. Kdo normální chodí do knihovny jen tak, aby si četl o něčem, z čeho nepíše úkol? Tak jsem tam tak seděla, listovala knihou, tu a tam si prohlédla nějaký zajímavější obrázek a přemýšlela, na co se vymluvím, jestli mě tu někdo uvidí a zeptá se, co tu dělám. Pak mi do oka padla zmínka o výkladu s jednou kartou. Byl tam pěkný obrázek svíčky a málo textu, tak jsem se začetla a dozvěděla se, že když si o půlnoci na nový rok vytáhnete jednu kartu, bude ta karta říkat, o čem celý další rok bude. To mě zaujalo hned ze dvou důvodů. Za prvé, jedna karta? To se nedá splést, stačí si přečíst, co že to znamená a hotovo. Žádné složité obrazce z hodně karet, které se musí přečíst správně a tak. Nebudu ze sebe dělat hloupou, vykládací karty vypadají zajímavě, ale podle tloušťky té knihy vyžadují zkušenosti. Druhý důvod byl, že novoroční půlnoc nebyla daleko.

Normálně jezdíme na svátky domů a ve škole jsou prázdniny. Jenže letos většina obyvatel naší internátní školy nikam nejela, protože venku zuřila chřipková epidemie a udeřily silné mrazy. Bylo zkrátka jednodušší zůstat v teple našich pokojů a rodiče nás snad všechny ujišťovali, že jsou rádi, že se nebudeme trmácet v tomhle počasí lán světa, jen aby nás doma skolila horečka, nachlazení, chřipka a po zotavení hurá zpátky do školy. Aspoň moji rodiče mi to tak řekli a spolužačky měly obdobné zkušenosti.

Rozhodla jsem se, že si to nejprve vyzkouším. Když si takhle vytáhnu kartu předposlední půlnoc roku, karta mi poví, co mě čeká po zbytek roku, tedy následující den. Jasné, ne? Takže podle toho, jak karta ten den uhodne, uvidím, jak je výklad spolehlivý. Já opravdu nejsem hloupá, pohihňávala jsem se v duchu, když jsem si nastavovala budík. Vím, že bych od večerky a do půlnoci nevydržela neusnout a s budíkem pod polštářem spolubydlící neprobudím. To už jsem si vyzkoušela mockrát, když jsem musela vstávat dřív než ona.

Probrala jsem se snadno, jak jsem byla natěšená. Tiše jsem si vše připravila a čekala. S příchodem půlnoci jsem si zapálila svíčku, jako byla nakreslená ta v knize a cítila se hrozně tajemně a mysticky, když jsem karty míchala a pak si jednu z nich vybírala. Zhluboka jsem se nadechla, vybranou kartu otočila a nevěřícně zírala. Na kartě byl namalovaný hodně ošklivý kostlivec, v ruce třímal kosu a pro případ, že by to někomu bylo málo, ještě tam nápis SMRT. Takhle, velkými písmenky. Smrt…

Shrábla jsem karty i knihu o vykládacích kartách, schovala je v nočním stolku, sfoukla jsem svíčku a lehla si na postel. Pokoušela jsem se tu informaci vstřebat, ale prostě to nešlo. Já umřu. Dneska. Letos mám umřít, a protože je poslední den roku, mám už jen maximálně 24 hodin života. Vlastně méně, už bylo dobře čtvrt na jednu.

Nedokázala jsem usnout. Nejprve jsem byla neskutečně smutná a divila jsem se, že nepláču. Měla jsem pocit, že bych měla plakat. Potom jsem se cítila podivně otupělá a dvě hodiny jsem dívala na svítící číslíčka budíku, jak mi minutu po minutě odpočítávají můj život. Nedokázala jsem odvrátit pohled, ani svoje myšlenky. Jako kdybych měla v hlavě pusto, prázdno a jen jedny veliké hodiny, které neúprosně odečítají.

Když se odpočetly přesně dvě hodiny, jako kdyby mi v hlavě cosi seplo. Opravdu chci poslední den života strávit tím, že se budu nečinně dívat, jak mi ubíhá? To prostě budu celý den s pokoji, koukat na budík, až umřu? Ne. Já si svůj poslední den užiju, jako… jako… Jako kdyby to byl poslední den! Rozhodla jsem se, že na tohle moje škola nikdy nezapomene. Zažiju a udělám všechno, o čem jsem vždycky jen snila. Usmívala jsem se do tmy, protože s tou myšlenkou jsem ucítila takový zvláštní klid a mír. Až do rána jsem nezamhouřila oka, protože jsem si sestavovala seznam.

Vyučování jsem přes prázdniny samozřejmě neměli, takže mi nic nebránilo v tom, abych celý den strávila volnou zábavou. A zábava to bude!

Jako první přišla na řadu snídaně, na kterou jsem se hezky oblékla a jelikož byla má poslední, dala jsem si pořádně do nosu. Kamarádky se nestačily divit, ale já jsem už dlouho takhle dobře nenajedla, aniž by se objevil i jen náznak výčitek, že škodím své postavě. Potom jsem se vydala do patra učeben. Během prázdnin tam není ani noha, takže byla malá šance na někoho natrefit, ale bylo záhodno být tichá jako myška. Rozhodla jsem se totiž, že na všechny tabule napíšu, že jsem královna světa. Já, Valerie, nejlepší a nejskvělejší, královna všehomíra. U poloviny učeben jsem přidala i nějakou nejapnou poznámku o vyučující té které učebny. V posledních několika třídách jsem nechala i neslušný obrázek. To víte, až se to učitelky dozví, já už budu po smrti, takže si nemusím brát servítky.

Potom jsem se vydala napsat spolužačkám dopisy na rozloučenou, když už jsem v tom psaní. Zítra bude 1. ledna, to si říká o všelijaká přáníčka, takže když takhle dopisy dívkám připravím, nebude to působit podezřele. Začala jsem tím, že jsem jim děkovala za jejich přátelství, přála vše nejlepší do života a vyzdvihovala jejich kladné vlastnosti, kterých si na nich cením. Ale potom mi znovu došlo, že když už budu mrtvá, takže jsem přešla i k přidávání rozumných rad do života. Julii jsem doporučila, aby přestala lidi pomlouvat. Vím, že to nemyslí zle, ale chová se jako mrcha a někdo jí to říct musel. Simone by někdo měl říct, že se cítit z úst. Všechny víme, že zubní hygienu nezanedbává, ale taky nikdo nemá rád, když se k nim nakloní moc blízko. Skoro to samé vlastně platí i pro naši drahou Nikol, ta to zase přehání s parfémy. Děvče drahé, nejsi přece lehká! Lenny se ode v dopise dozví, že nemá vkus. Neměla by si vybírat sama barvy laku na nehty, gumičky do vlasů, šátky. Určitě bude ráda, když jí bude někdo radit. Carly jsem zase upozornila, že je neustále špinavá od kočičích chlupů, a že nemáme rády ani její neustálé vyprávění o její kočce. Je to milé zvíře, ale ona o ní mluví pořád! A když jsme u toho mluvení, Bety, prskáš a při smíchu chrochtáš. Není to roztomilé, občas je to dokonce hnus.

Když jsem skončila, docela se mi ulevilo. Žádné z kamarádek bych to neřekla do očí, ale když se o svých chybách dozví, budou na tom moc zapracovat. A protože budu mrtvá, nebudou mi tu pravdu vyčítat. Vážně jsem ze sebe měla příjemný pocit.

Potom jsem se vydala do útrob naší internátní školy. Když jsme se s holkama učily kouřit, zjistily jsme pár zajímavých věcí. Třeba dveře k vodárně údržbář nezamyká a podle jeho častého kašle není vůbec složité se mu vyhnout. Má ovšem rád jasné značení, takže všechny ty kohoutky a páčky jsou zřetelně popsané a nemusíte tudíž moc namáhat hlavu, abyste v celé budově vypnuli teplou vodu. Nezapomněla jsem popisky přemalovat fixou a napsat tam Valerie je královna. Nechtělo se mi už vymýšlet něco nového a já se královsky cítila. Někteří lidé si před večeří rádi dopřejí sprchu. Ano, tohle byl krutý žertík, ale tak aspoň na mě budou lidé o to déle vzpomínat.

Ale opravdu moc hrdá jsem na to, co se mi povedlo provést v jídelně. Aktivně jsem se totiž nabídla pomoc s přípravami na silvestrovskou večeři. Nebyla jsem jediná z dívek, kterou napadlo přiložit ruku k dílu, takže jsem nepůsobila podezřele. Podařilo se mi totiž prohodit na mnoha ze stolů sůl s cukrem. Už jsem viděla ty tváře, až si stolovníci budou chtít osolit pokrm, nebo přisladit čaj.

Pak jsem se vytratila zpátky do svého pokoje. Spolubydlící bude přespávat jinde, pokoj je jenom pro mě. Mým tajným přáním od samého dětství je vyholit si hlavu. Ne úplně, nejsem blázen. Ale chtěla bych mít na hlavě vyholené kolečko, jako měli mniši. Vím, že se tomu nějak odborně říká a že to mělo nějaký zvláštní důvod, ale mně vždycky přišlo hustý, že mají všude vlasy, jen na vrcholku hlavy kolečko! Když mě čeká už jen smrt, není důvod si tenhle sen nesplnit.

Nejprve s nůžkami, později se žiletkou jsem operovala dlouho. Na vrcholek hlavy si totiž nevidíte pořádně ani se zrcátkem. Ale nakonec jsem to dokázala ku své plné spokojenosti. Sice jsem si oholila o trochu víc vlasů, než jsem původně chtěla, ale předtím nikdy jsem to nezkoušela. Ještě jsem zkrátila zbylé kadeře na pážecí sestřih skoro jako podle hrnce. Když jsem se pak viděla v zrcadle, vyprskla jsem smíchy. Mám ráda karnevaly a maškarní a takhle bych rozhodně vyhrála první cenu. Jak já jsem ráda, že až mě někdo uvidí, budu už po smrti.

Pak mě ale začala mě přemáhat únava a já si uvědomila, že jsem na nohou už dobře 24 hodin a předtím jsem spala sotva dvě hodiny. Včera jsem si přece na půlnoc dala budík. Přišlo mi správné umřít v posteli. Tak se to přece dělá, ne? Člověk si lehne na smrtelné lože, začne být unavený, usne a už se neprobudí. To je docela hezká představa.

Převlékla jsem se do své oblíbené noční košile a obřadně jsem se uložila do postele. Pomalu, nejprve jsem si urovnala prostěradlo, natřásla polštář, srovnala deku. Každý pohyb jsem dělala pomalu, vážně a důstojně, protože to bylo naposledy. Pak jsem si lehla, chvíli se chrula, než jsem našla nejpohodlnější pozici a zkřížila si ruce na prsou, tak to přece budoucí mrtvoly dělají. Byla jsem tak unavená, že jsem usnula dřív, než jsem se začala cítit hloupě.

Probudilo mě světlo, protože se protrhaly mraky, slunce na modrém nebi zářilo a jeho paprsek mi doputoval až k obličeji. To bylo divné, protože v noci slunce nesvítí. Navíc mám postel natočenou tak, že aby mi sluníčko svítilo na polštář, to by muselo být skoro poledne. Nemůže být poledne, protože poledne bude až zítra a já budu zítra už mrtvá. Takže mám buď živý sen, nebo jsem už umřela a tohle je onen svět. Jenže je normální, abyste ve snu, nebo na onom světě měli plný močový měchýř? Uvědomila jsem si, že nutkání je tak silné, že když neposlechnu volání přírody, stane se mi posmrtná nehoda. Možná jsem duch. Ale to budu zjišťovat, až se vrátím z toalety. Nevadí mi, že jsem mrtvá a duch, ale nebudu počůraný duch.

Cestou tam i zpátky jsem potkala pár spolužaček. Podle toho, že se na mě koukaly a chichotaly se, jsem poznala, že mě vidí. To bylo divné. Začala jsem mít hodně divný pocit v žaludku a vyštrachala knihu o vykládacích kartách, abych se ujistila, že se někde nestala chyba. Dočetla jsem se, že karta smrti znamená nějakou opravdu velkou a obvykle zcela nečekanou změnu. Ta změna může být dobrá, nebo špatná, to karta sama neurčuje, ale bude hodně velká. Rozhodně prý ale nepředpovídá smrt tazatele. Ztěžka jsem polkla a měla pocit, že ledová ruka svírá moje útroby. Já jsem se všude podepisovala, dopisy kamarádkám…

Maminko, já bych chtěla umřít!