Poslední z draků

Být posledním z draků není žádná sranda. O tom vás přesvědčí i příběh slečny Newiky pro bobříka volnosti.

-*-

Oblohou se přehnala stvůra. Krajina se pod jejím stínem měnila v ohořelou pustinu a ti, kteří spasili své duše po spatření příšery, nebyli schopni promluvit. Strach se šířil krajinou jako temná mračna a halil království do černých barev. Lidé se skrývali ve svých domovech, ale ani tam si nepřišli v bezpečí, neboť šly zkazky, že netvor během jediného mrknutí oka proměnil celou vesnici v popel. Vládce země i jeho rádcové usilovně pátrali po urozeném hrdinovi, který by je byl ochoten draka zbavit a v boji riskovat svůj život.

Nikdo neměl tušení o tom, že ačkoliv se drak nad královstvím pohybuje, zatím se neodvážil ulovit jediný kus dobytka. I kdyby největším hlavounům někdo prozradil, že vísky pod rouškou tmy vypaluje jezdec v černé zbroji se svou družinou a že využívá nebohého draka jako zástěrku, neuvěřili by. S časem se historka o vražedné stvůře rozšířila do každičkého kouta království, a přesto se nenašel jediný dobrovolník, který by byl ochoten jít proti drakovi. Černý rytíř chtěl vyčkat, až bude odměna za zabití draka dost vysoká, ale přepočítal se. Jeho Veličenstvu došla trpělivost a rozhodl se, že na boj s drakem bude lepší vyplýtvat životů, které měl on sám za bezcenné.

Trpasličí lid, již po staletí zotročený pro práci v dolech, neměl na výběr. Jednoho po druhém volili losem, jen aby během pár dní přinesli ocelovými drápy rozsápané či zuhelnatělé ostatky a namátkou vybírali dalšího nedobrovolného hrdinu, kterého by vyslali na jistou smrt. Byly to již měsíce, co se drak prve zjevil nad královstvím, a týdny, co umírali nešťastní trpaslíci za zemi, kterou nenáviděli.

Toho dne opět stráže vrhali los, ale již předtím znali jméno, které mají vyslovit. Správce dolu měl podezření, že jeden z trpaslíků pobízí ostatní ke vzpouře a vinou jeho přítomnosti by mohly nastat nepokoje.
„Gnar!“ zaznělo jméno sálem.
Vousatý, zarostlý, divoce vyhlížející muž nižšího vzrůstu ostatní trpaslíky lehce převyšoval. Nebyl rozezlený, ačkoliv věděl, jakou náhodou vybrali právě jej. Stejně by se byl býval přihlásil. Měl plán. Draka neměl v plánu zabít. Jeho cílem bylo majestátního tvora usmířit nádherným drahokamem, který jeho druhové objevili v útrobách země.

O pár momentů později jej již za hlasitého pokřiku trpaslíků vedli pryč z dolu, kde poprvé za dlouhý čas konečně spatřil slunce. Oslepovalo jej, ale hřálo. Jako zbraň si vyvolil kladivo, nechal na sebe seslat sledovací kouzlo a vyrazil. Nikoliv k vesnicím, na které mělo být útočeno, ale do hor. Očekával, že tam bude muset drak někde přistát, aby si odpočinul. Ke svému překvapení draka nalezl zcela vyčerpaného letem. Sledoval jej z dáli, aby byl uchráněn před případnými plameny a z kapsy vytáhl svůj nejcennější argument v přemlouvání plaza.

„Tož!“ zahřměl jeho hlas, až se hory kolem otřásly a vyděšený drak nadskočil a přikrčil se ke skále. Gnarovi, který natahoval ruku s démantem velkým jako jeho ruka hrající všemi barvami. Majestátní tvor v něm vyvolával úctu. Natáhl k němu ruku s pokladem a modlil se k podzemním božstvům, že má drak dobrý den. Drak… dračice to byla! Zamrkala na Gnara a zvědavě k němu natáhla čumák. Všimnul si moha jizev, které pokrývaly její tělo. Nejvíce jej zaujalo místo mezi jejími rohy, kde chyběla šupina. Někdo ji musel vytrhnout. Nádherný kámen zasadil na ono místo a kouzlem okamžiku na krátkou chvíli zapomněl, co je vlastně jeho cílem. Že by se snad do její plazosti zamiloval?

„Co se ti přihodilo, krásko?“ zeptal se tónem vcelku koketním a nevěřil svým očím, když se drak před jeho očima proměnil v humanoidní postavu.
Měla rohy, dračí oči, sem tam po kůži šupinu, náznak křídel a na výšku alespoň půl třetího metru. Převyšovala jej tedy notně, ale pořád se cítil lépe, než když se před ním tyčil okřídlený kolos. I v této podobě měla nehezké jizvy. Než se k ní stihl přiblížit či cokoliv říci, uslyšel dusot kopyt a v kratičké chvíli se u nich objevili jezdci s černým rytířem v čele.

Bídák seskočil z koně a vytasil meč.
„Co jsi to udělal s mým drakem?!“ zařval a švihnul zbraní po Gnarovi.
Ten se shýbl a další ránu již vykryl kladivem.
„Jak ses opovážil překazit mé plány?! Ačkoliv – legenda mi bude stačit. Sejměte je oba!“ přikázal svým pacholkům.
V tu chvíli se Gnar rozzuřil. Z ničeho nic svoje kladivo vrazil do helmy černého rytíře. Hledí se prohnulo dovnitř a zpod plechu se vyřinula krev.
„Běž!“ zařval na dračici a jal se bojovat proti přesile, aby ji ochránil.

Bylo mu jasné, že nebyla tou, kdo zničil množství vesnic a zabíjel nevinné. Pak ji ztratil z pohledu. Bil se jako lev a v přetrvávajícím návalu síly, která plynula z rozezlení z krutosti černého rytíře.

Trpaslík byl posledním stojícím na bojišti, a ač raněn, rozběhl se hledat dračici, aby se ujistil, že je v pořádku. Našel ji schoulenou v dutině ve skále, neskutečně vyděšenou. Nabídl jí ruku a pomohl jí vstát. „Vodpočal bych si, esli nemáš nic proti…“

Objala jej a z hromady suchého dřeva jedním vydýchnutím rozdělala oheň. Rozmlouvali spolu až do noci. O její minulosti. O ostatních dracích, kteří již tvoří souhvězdí na nebesích. O tom, jak ji černý rytíř vypustil ze svého žaláře a po rozšíření legendy začal plenit vesnice, aby za zabití zesláblé dračice získal alespoň půl království a jednu z králových dcer za ženu…

„Počkej, s tou půlej království! V lebzně se mi ukula myšlenka.“ sdělil jí svůj plán. Dalšího rána se vydali k městu a nedlouho poté jim bylo ctí předstoupit před krále a vysvětlit celý příběh. Poslední žijící dračici byl pro jistotu věnován kus území divokých hor. Po jejím naléhání a zlém pohledu dračích očí jí byli jako poddanství věnováni všichni trpaslíci. V horách na severu začali budovat nové svobodné království – Gnar byl zvolen jejich králem. A dračice? Těšila se jejich přízni a v rychle se plnící pokladnici měla na hromadě zlata a drahých kamenů své čestné místo.