Sen o budoucnosti

O malé Jasmí jsme už měli tu čest několikrát číst. Tentokrát nám slečna Bibi připravila příběh pro bobříka budoucích dnů, ve kterém se bude Jasmí zdát zajímavý sen. Co myslíte? Bude se jí líbit?

Malá fenka Jasmí dorazila domů zcela utahaná po večerní procházce. Ach, ti mudlové! Copak nemohou odhadnout, co malý pejsek snese?

Celá unavená podklesla na svůj polštář v pelíšku a okamžitě usnula. Ano – fyzicky spala jako když ji „do pelíšku uloží,“ ale její malý psí mozeček dál šrotoval a přemýšlel, jak by se psí život mohl zlepšit. Co by mohlo být jinak? Přinesou tyto změny třeba budoucnost?

Jasmí, ač spící, ve snu zvedla hlavu. Co to? Co se to děje? Lehký vánek jí ovíval čumáček. Počítačová diagnostika vyhodnotila, že jí je teplo. Zároveň cítila, že polštářek pod ní se v pelíšku zahřívá – díky puštěné klimatizaci bylo indikováno, že je třeba zvýšit vyhřívání peřinky.

Jasmí se zvedla a překvapeně se rozhlížela. Vše bylo stejné, jako když doma usnula, ale najednou jakoby věci ožily. Přímo cítila, že sledují její pohyb, tep, sílu došlapu na parketách i pravidelnost nádechů a výdechů. Na chvíli zatajila dech, a tu viděla, že jedna z kontrolek v blízkosti jejího pelíšku poplašně zablikala. Rychle se nadechla a vydechla a vše se zase vrátilo do normálu.

Zcela zmatená dokráčela ke své misce, ve které byla voda. Najednou se voda jakoby vyvařila, proběhl jakýsi cyklus dezinfekce misky a opět došlo k napuštění nové vody.

„Ale já chci odstátou, tu od  rána,“ lehce zakňourala Jasmí, a skoro se lekla, když diagnostika vyhodnotila její stížnost jako pláč.

„Chci ven,“ dupla si nožkou a čekala, že dorazí teplé lidské ruce, která ji pohladí, dají jí obleček a lehce ji poplácají po zadečku na znamení, že se vyráží ven. Místo toho se k ní přiblížilo divné čidlo, které jí změřilo teplotu, další čidlo, které aktivovalo její venkovní čip, neviditelná ruka ji posypala ochranou proti vnějším parazitům … a pak se dveře otevřely.

Venku na ni čekal její míček. Ale – nikdo jí ho neházel. Neozýval se žádný smích, dokonce ani netrpělivé volání, že je třeba jít dál. Míček se nedal uchopit do tlamičky. Byl to totiž hologram míčku, který se neustále pohyboval zhruba dva metry před ní.

„Udělám loužičku,“ rozhodla se Jasmí a zvedla nožičku, jak byla zvyklá… jenže … pod nožičkou se nasunula divná umělá hmota, do které se loužička vsákla a po chvíli syčení se vše vypařilo.

„Tak to nééé!“ Jasmí prchala co mohla pryč, bohužel si ale spletla směr a vydala se dál a dál od domova. Náhle se jí do cesty postavila překážka, která rostla a rostla. Jasmí se obrátila a prchala opačným směrem, tentokráte už k domovu.

Najednou se zastavila. Natáhla čumáček a začichala … ta vůně … to tu předtím nebylo … ještě jednou začichala a packou si sáhla na čumáček … je to skvělá vůně … znovu se zavrtěla … a vrtěla sebou a házela tlapkami a mrskala ocáskem … protože z ničeho nic byla zpět ve svém domečku a v domově, který znala. Měla zpět svou odstátou vodu, teplé dlaně a vřelé lidské slovo. Měla zpět svůj život.  Při vzpomínce na dokonalý a bezpečný svět se zachvěla.

„To si raději užiju ještě pár chvil nejistoty, ale vřelé a od srdce,“ zívla si pro sebe a znovu se natáhla, aby dospala pár veršíků. Třeba s bleškami v kožíšku.