Vyšší moc

Vybojovat náročný boj a poté si zajít na hostinu? Sen každého bojovníka. Tedy, pokud si jej nevezme do rukou pan Cinex a nesepíše o něm příběh pro bobříka cizích světů.

-*-

Vší silou jsem se ohnal po tý hnusný bestii. V ruce stříbrnej meč a v hlavě jedinej úkol. Dneska musí zemřít. Rychlej útok, švih na pravou stranu a znova úhyb. Jak může bejt tak zatraceně rychlej. Hledám ho všude po místnosti, ale nikde nic. Doteď jsem nevěděl že tahle odporná rasa upírů se umí zneviditelnit. V obou rukách svírám meč a přikrčen se plížím k balkónovým dveřím. Najednou ucejtím ten obrovskej tlak v zádech. Proletím těma dveřma vedoucíma na balkon. Všude samý třísky a střepy pokrytý kapkama krve. Je moje nebo toho upíra? Opět ho nevidím. Natáhnu se po meči a zkusím jen tak pro jistotu švihnout vzduchem. Tak to jsem nečekal. Najednou se všude rozlila krev. Polila mi obličej a snad půlku balkónu. V rychlosti jsem se pokusil ještě jednou mávnout mečem a opět trefa, tentokrát pod jeho levou ruku, nebo co to z ní ještě zbylo. Další rána a opět zásah. Krk.

Otírám se od tý jeho hnusný krve a s klidným pocitem odcházím z královi ložnice. Projdu do jídelny, kde se zrovna koná hostina a kráčím k jeho veličenstvu. Po sdělení, že jsem se toho parchanta zbavil se začne král z plna hrdla smát. Nechápavým pohledem na něj koukám a tiše doufám, že už budu moct brzo odejít. Najednou nastalo v místnosti hrobové ticho. Královi ztuhl úsměv. Udělám krok vzad, rozhlédnu se kolem sebe a poté se zaměřím zpátky na králův mrtvolný výraz.

„Vážně sis myslel, že bychom si tě pozvali na hrad jen proto, aby si nás zbavil nějakého blbého upíra?“ řekne král. „Jen on je jiná rasa. Je totiž jiná rasa než jsme my.“

„Nechť započne hostina.“