Bobří ráj

Slečna Bibi pro bobříka cizích světů sepsala příběh o hledání bobřího ráje. Najde jej bobřík Karel nebo se bude muset smířit s tím, že už žádný ráj není? To se dozvíte, když se dáte do čtení.

-*-

Bylo nebylo, dávno tomu (tak prý začínají příběhy mudlové)… žil byl jeden bobřík, který se jmenoval Karel.

Bydlel sám u řeky, kde dříve bydlely celé přechozí generace bobrů. Žily pohromadě a v souladu s přírodou, ale jen do té doby, kdy tam přišli lidé. Jim padla za oběť celá bobří hráz, oni rozbořili mohutné stavby budované po celé generace. Postavili elektrárnu, zregulovali řeku … a rázem bylo po bobřím ráji. Staří ještě zůstávali „na dožití“, ale mladí se vydali proti proudu, aby našli lepší místo pro život.

Karel jako jediný z mladých zůstal. Staral se o všechny bobry, dokud to bylo potřeba. Jednoho rána se ale probudil, a byl sám. Sbalil si tedy uzlíček těch nejmilejších věcí, které měl jako vzpomínku na toto místo, a poprvé v životě použil klíč, který se mezi bobry odkazoval z generace na generaci. Klíč byl od dřevěné skříňky z těžkého dubového dřeva. Mezi bobry se tradovalo, že „až bude bobrům nejhůř, je možné skříňku otevřít, a dostane se jim pomoci“.

Bobr Karel napětím ani nedýchal, byl zvědavý a zároveň cítil, že nadchází „veliká“ chvíli – možná „malá v životě lidí, ale velká pro bobry.“

Dvakrát otočil klíčem a uslyšel cvaknutí. Zámek povolil a víko truhly lehce nadskočilo. S vrzáním a skřípáním (víka, né zubů) ho Karel nazdvihl a snažil se zaostřit pohled na věc, která ležela na hlubokém dně. Byl to pergamen. Měl okolo sebe obtočenou stužku, která byla zakončená pečetí. Karel ji rozlomil a pergamen mu vyjevil svůj obsah.

„Jsi v nesnázích, ty, kdo mne držíš,
ve světě lidí se budoucnosti bojíš.
Jdi tedy k řece, na břehu zůstaň stát,
ty nemusíš se ničeho z budoucnosti bát.

Za levé rameno třikrát plivni pak,
neboj se, nebude z tebe záporák.
Potom bobří píseň zazpívat musíš,
bránou z víru ve vodě se k nám připojíš.“

Karel hned pochopil, co má udělat. A také mu konečně došlo, proč se starý bobr – pamětník, tak často na břehu řeky díval do vody s upřeným pohledem jakoby do budoucnosti.

Šel tedy k řece a udělal vše, co stálo v pergamenu. Voda v řece se skutečně začala vařit a vytvářet víry, které se postupně spojily v jeden jediný. Ten byl nakonec tak hluboký, že vypadal jako dlouhá chodba.

Karel se ještě jednou rozhlédl po břehu, kde stávil celé své dětství, a vykročil ráznou tlapkou kupředu. Počítal s tím, že půjde dlouhou dobu, ale jak se celý „schoval“ do magické chodby, celý svět se s ním zatočil.

Najednou byl na tom samém břehu, odkud vyšel. Jen – byl nějaký zelenější a plný nádherných travin a květin. Stromy rostoucí na břehu mu přišly vyšší a plné roztodivných zapletených větví, které trochu vypadaly jako kořeny. Možná vzdušné kořeny?

Jsem tu sám? napadlo Bobříka. Zdá se mi to? Nebo jsem se utopil a už jsem se ocitl v ráji?

„Héééj, tadýýý jsmééé,“ ozvalo se z protějšího břehu. Karel vyvalil oči. Byli tam bobři. Tedy lépe řečeno – bobří slečny. Všechny, které se mu kdy líbily a kterým se snažil nemotorně nadbíhat. V reálném světě si ho nikdy nevšímaly, ale tady? Karel sebevědomě zvedl hlavu, vypnul bobří hruď a vrhl se do vln vstříc fantastickým dobrodružstvím.

Až později zjistil, že se vlastně nikdy ze svého rodného břehu nevzdálil, jen v realitě došlo k rozdělení skutečnosti na lidský a bobří svět. Někdy se prostě stane, že se musí udělat radikální řez proto, aby ani jeden ze světů úplně nezanikl. Možná … možná, že někdy v budoucnu dojde zase k jejich spojení. Kdo ví?