Přítelkyně

Příběh pro bobříka cizích světů se ani nemusí odehrávat v cizím světě. Slečna Mia vám to lehce dokáže.

-*-

Stoupám do mírného svahu zahrady. Mraky nad hlavou mají temně ocelovou barvu. Na chvilku dostanu strach, že mi ty velké šedé hradby vody spadnou na hlavu. Vzduch je těžký a nepříjemně chladný. Všude je ticho. Okolní půda záhonků je zmrzlá a pokrytá špinavým sněhem. Kostry holých stromů vypadají smutně. Krmítko zavěšené na jednom z nich touží po společnosti ptáků. Ale nikde nikdo. Nohy jako z olova mě donesou až na houpačku. Usednu.

Popadám dech. Ten výstup sem nahoru mě zmohl. Cítím tíhu na srdci i na duši. Tento čas je pro mě těžký. Hlavou se mi honí podivné myšlenky a v těle se mi usazuje vzrůstající neklid a sklíčenost.

Zavřu oči. Snažím se soustředit na dýchání. Nádech. Výdech. Nádech. Výdech. Studený vzduch proudící nosem. Mrznoucí uši. Ticho okolo úplně křičí. Zimou zkřehlé ruce. Popraskaná kůže na prstech.

Přeji si, aby přišla. Moc! Toužím po její přítomnosti. Toužím po její síle. Toužím po naději.

*

Je tu.

Vnímám ji každičkým milimetrem svého já. Otvírám oči.

Jen kousíček ode mne se v půdě začíná něco dít. Sníh taje a skrz půdu se dere maličká rostlinka. Miniaturní stonek. Drobné lístečky. A stále roste. Když dosáhne zhruba dvaceti centimetrů, růst se zarazí a na konci rostlinky se vytvoří růžový kvítek. Po chvíli kvítek otevře své okvětní lístky a uvnitř spatřím maličkou postavičku.

Je to ona. Útlé tělíčko s šatičkami z břečťanového listu, pohledná tvářička orámovaná tmavými kudrlinkami, nosík ve tvaru kapky rosy, oči té nejjasnější letní oblohy a drobná ústa v širokém úsměvu. Seskočí z květu a zamíří ke mně. V okamžiku, kdy se její bosá nožka dotkne země, zažije zahrada mnohem rychlejší dotyk tepla než se tomu dělo před chvílí.

Přímo před mýma očima se z půdy dere zelenkavá tráva posetá sem tam bílo žlutou sedmikráskou nebo maličkou fialkou. Ucítím vůni hlíny na rozmrzlých záhoncích. Zamrkám. Vidím dobře? Stromy okolo se balí do listů i květů zároveň. Obloha nad hlavou je rázem vymetená, nikde ani mráček a slunce prohřívá mou zmrzlou pokožku. Pestrost barev okolo je pohlazením pro mé oči. Odevšad zní líbezný zpěv ptáků a na nebi se prohání rozdováděné vlaštovky.

Usmívám se. Sedí vedle mne. Má vílí kamarádka. Houpeme se. Výš a výš. A já cítím radost a štěstí.

*

Mou malou přítelkyni znám už nějaký čas. Objevila se jednoho dne, kdy jsem tady venku seděla sklíčená a unavená. Čím? Asi realitou života. Mé dny byly šedé a jednotvárné.

A tu se zjevila. Začala jsem si užívat malé zázraky. Nebo kouzla? Kdo ví… V její přítomnosti je všechno možné. Jednou jsem se díky ní stala motýlem a užívala si lehký tanec ve větru. Létala jsem od jedné květiny ke druhé a ochutnávala jejich sladký nektar. Jeden chutnal po babiččině marmeládě a jiný mi zase připomněl zážitek z dětství. Mám ráda, když mi má vílí důvěrnice vyčaruje obyčejné slunce. Miluji jeho paprsky na obličeji. Ty zakaboněné zimní dny jsou tak ubíjející. Samozřejmě si užívám chvíle s ní. Je mi neobyčejně lehce. Úplně stačí, když sedí vedle mne a dotýká se mě svou malou ručkou. V těle se mi pak rozlévá příjemné teplo.

Nemyslím si, že by mi někdo věřil, že znám opravdovou vílu. Nikomu jsem se se svým tajemstvím nesvěřila. Nikdo její čáry neviděl. Trvají několik málo chvil, pak se zase všechno vrátí do původního stavu a já v zahradě osiřím. Ale to nevadí, jsem za ně vděčná. Na každé setkání s mou přítelkyní se těším.

Kéž by nikdy neodešla a zůstala se mnou navěky…