Sen

Sen

Na večer se hodí příběh pana Cinexe, který sepsal pro bobříka volnosti. I když… Takový sen by asi nikdo nechtěl mít…

-*-

V radosti a zároveň s pocitem smutku se probouzím po jedné z nejhorších nocí, co jsem kdy zažil. Kapka slzy, která právě vytekla z mého pravého oka, stéká pomalu po tváři. Ty sny. Ten jeden sen. Ta ironie života. Ta melancholická nálada vytvořená pouhým přeludem a výtvorem mojí vlastní fantazie. Nebo to snad není fantazie, ale jen trochu převrácená realita? V tom nejhlučnějším tichu slyším jen dopad slzy na prostěradlo. Jak ve mě může podvědomá kreativní tvorba mozku vyvolat emoce? Chce mi mozek něco naznačit? Nebo snad veškeré vize ve spánku v podobě snů nemá na svědomí moje hlava?

Utřu slzu, a jako každé ráno si uvařím pořádně silné kafe. V podobě rituálu si na sobě nechám jen spodní prádlo a jdu si na balkón zapálit cigaretu. V uších nesmí chybět sluchátka, protože ambientní melodie mě dostává do stavu, kdy stres a okolní život nechávám plavat v hlubinách hlavy a na samotnou hladinu se vynořují jen ty alespoň trochu pozitivnější věci. Přesto se na hladinu snaží prokousat skrze veškeré pozitiva ten odporný sen.

Ležím na zemi, otáčím hlavu doprava a zjišťuju přítomnost mírného strachu.  Všude kolem je jen černočerná tma. Nevidím vůbec nic. Cítím trochu vlhkosti na mých zádech. V temnotě jen nad obličej zvednu ruce, jestli uvidím alespoň ty. Nevidím vůbec nic, jen jsem ucítil, jak mi něco káplo z mé ruky na obličej a pomalu to stéká po tváři, stejně jako ona slza. Snažím se zaměřit na schopnost určit něco pomocí čichu. Jediné, co cítím je taková až podivná sladkost ve vzduchu. Přiblížím svou ruku k ústům a pokusím se špičkou jazyka dotknout povrchu ruky. Kov. Necítím žádnou sladkost, jen kov. Limonáda po kovu nechutná, proletí mi hlavou a olíznu si ruku znova. V samotném znechucení sebou samotným si uvědomuju, že ta chuť není vůbec špatná. Udělám to i přes veškeré snahy tomu zabránit znova. Cítím, jak mi ta tekutina stéká všude kolem pusy. Stále ležím na zemi. Zvednu se. Nevidím vůbec nic. Jeden krok, druhý krok. Přijde mi, že chodím ve vodě. Malinko zpanikařím a pomalu si to tou kovovou vodou mířím s rukama vpředu k nějaké stěně, která bude snad co nejblíže. Naprosto dezorientován máchám rukama před sebou, až do doby, dokud na něco nenarazím. Ano, zeď. Teď jen stačí jít podél ní a hledat vypínač. Jdu dál tou nekonečnou tmou a snažím se ho konečně nahmatat. Teď je ten okamžik. Zmačknu ho. Nic. Úplná tma. Najednou mnou projede mráz. Uslyším před sebou křik. Někoho, jehož slova znějí jako toho nejvyděšenějšího jedince. Prosí mě.
„Zhasni, prosím. Zhasni ať se na to nemusím koukat. Jsem celeý od krve. Prosím zhasni!“

Ta dobrá kovová tekutina byla krev? Oslepl jsem snad? Stále nevidím vůbec nic. Ptám se sám sebe a mlčky stojím na místě v té jednotvárné  tmě s husí kůží po celém těle.

V radosti a zároveň s pocitem smutku se probouzím po jedné z nejhorších nocí, co jsem kdy zažil. Kapka slzy, která právě vytekla z mého pravého oka, stéká pomalu po tváři. Otevřu konečně oči. Je asi noc, nevidím vůbec nic.

Jen mě znepokojuje to, že začínám vnímat vlhko na zádech a ve vzduchu je cítit kov.

Odeslat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *