Poslední stříbrný

Vstupte do světa pana Alexe, který vás i bobříka cizích světů seznámí s rasou Rientů a dobou jejich občanské války.

-*-

 

Tisdan se skláněl nad jezírkem a prohlížel si svou stříbrnou kůži. Bylo pro něj složité pochopit, že se kvůli ní musí schovávat.

„Ne, to není kvůli barvě kůže,“ mumlal si pro sebe. Bylo to kvůli něčemu jinému.

Síla se začala ztrácet už desítky let zpátky, ale jen postupně, že to skoro nikdo nepozoroval. Jenže dnes už to cítil každý, ať byl jeho talent sebemenší. Tisdan natáhl ruku dlaní dolů nad hladinu a začal hýbat prsty. Voda se čeřila, tvořily se na ní vlnky, větší a větší, až se mu povedlo vytvořit jednu velkou vlnu a vyslat ji na protější břeh.

Všiml si, že mu mezi prsty zůstala trocha krve a zkusil ji v ledové vodě smýt. Šlo to špatně.

Konečně vstal a podíval se na tělo ležící za ním. Klekl si k němu a necítil nic. Za poslední měsíce ztratil tolik přátel, že už nedokázal smutnit více, než doposud.

„Neboj, bratříku, já se nedám,“ zašeptal a semknul rty. Mrtvé fialové oči jeho bratra zíraly do prázdna. Stejně jako oči jeho rodičů, Girdise, Piary, Netka a dalších. Co věděl, byl posledním stříbrným v tomhle údolí. Nevěděl, na jak dlouho.

Zaslechl zvuky, listy stromů šuměly ve větru, ale nedokázaly zastřít hlasy a volání pátrací hlídky. Až najdou Yiona, budou vědět, že musí po stopě pokračovat dál. Musel zmizet, a to co nejrychleji.

Rozběhl se směrem od hlasů, sledoval stromy kolem sebe a hledal sebemenší známky hlídek. Snažil se kontrolovat své myšlenky a hlavně emoce. Telepati by ho mohli vycítit i na několik kilometrů, kdyby je nedokázal udržet pohromadě. Běžel a běžel, svaly pomalu začínaly tuhnout, ale nepřestával. Musel dál, nesměl se zastavit.

Pak se zastavil.

Stál na srázu a nějakých sto metrů pod ním se mu naskytl obrázek, který jeho emoce vystřelil do všech směrů, jak nejhlasitěji to šlo. Klesl na kolena a po tvářích mu stékaly slzy.

Stříbrná těla na zlatých, desítky mrtvých Rientů, pozůstatek nerovného boje. Tisdan zvedl ruce a zakřičel z plných plic. Bylo mu jedno, jestli ho uslyší. Nemohl vystát tu nespravedlnost, ten pocit bezmoci, naprostou odevzdanost.

Celým tělem mu proudila Síla a hrozila, že ho roztrhne. Mohl ji čerpat i z těl pod sebou, protože ještě úplně nevychladla. Přesně proto se zabíjelo. Přesně proto se bojovalo. Proto se vina svalila na ty, kterých bylo méně, na ty, kteří byli jiné, na Rienty se stříbrnou barvou kůže.

Tisdan zakřičel znovu a vypustil Sílu. Skála pod ním se zatřásla, kameny se valily dolů. Podařilo se mu strhnout i kusy půdy. Prach se vznesl až k němu v oblaku, naplnil mu plíce, až se rozkašlal. Ale jeho záměr se povedl. Na dně srázu už neviděl těla, zasypal je kamením a hlínou. Zlaté i stříbrné.

V tu chvíli ucítil tlak na čele a kolem spánku.

„Jen pojďte, vy teronci,“ zamumlal. Měl štěstí — byl proti útokům telepatů trénovaný. Věděl, jak obrnit mysl, aby se do ní nedostali a nemohli ho ovlivňovat. Rozhlédl se kolem sebe a vybral si padlou větev, která by se pod ním neměla zlomit. V mysli ji uchopil a použil telekinezi, stoupl si na ni a nechal se větví snést ze srázu dolů na rozrytou zem. Byl to krkolomný kousek, málem se z větve zřítil. Ale telekinezi na své vlastní tělo použít nemohl, stejně jako na tělo kohokoli jiného.

Sedl si a zkřížil nohy v sedu. Zavřel oči. Už se dost vyčerpal, ale nemělo smysl dál utíkat, dál se schovávat. Věděl, že konec přijde tak či tak.
Objevili se na vrcholu srázu během chvíle. Napočítal jich dvanáct a ušklíbl se. Přemýšlel, kolik je mezi nimi telepatů. Jestli jich je víc než čtyři, mohli by ho udolat. Pak by nebyl žádný boj.

Ukázalo se, že je mezi nimi málo telepatických talentů. Už ani neútočili, jen ho sledovali a snažili se zachytit jakýkoli náznak, co by mohl udělat dál. Během chvíle sesbírali větve podobně jako Tisdan a vytvořili jednoduchou plošinku. Seslali dolů první dva. Tisdan moc dobře věděl, co jsou jejich talenty — byli to bojovníci a velmi brzy se to ukázalo.

Stáli bok po bodu, napnuli ramena a mezi dlaněmi se jim vytvořil barevný kouř, aura, kterou si dokázali půjčit od Síly. Trvalo to jen pár tepů srdce, než se kouř zformoval do čepele meče. Tisdan vstal, ale zatím nevyvolával svůj meč. Vyčkával, až se pokusí zaútočit.

Zlatí byli nejistí. Váhali. Tisdan ale věděl, že nemůže čekat, až spustí dolů i ostatní. Proti dvanácti by neměl nejmenší šanci, ani kdyby mezi nimi nebyl jediný bojovník.

Vyskočil a oba tak překvapil. Vyrazili kupředu. Tisdan se ve vzduchu se otočil a tleskl dlaněmi o sebe. Jakmile je zase od sebe oddělil, vytvořila se mu mezi rukama hmota tmavě modré barvy. Trvalo jen mžik, než ji zformoval do vlastní čepele.

Jakmile dopadl na zem, souboj začal. Tisdan byl rychlejší a přesnější, přestože byl hlavním talentem telekinetik a ne bojovník. Otáčel se ze strany na stranu, jeho čepel se střetávala s čepelemi jeho protivníků. Tancovali v rytmu, který neustále zrychloval. Pak Tisdan použil svoji druhou zbraň. Meč si nechal jen v jedné ruce a druhou mávl zezdola nahoru. Ze země se zvedly desítky malých i větších kamínků. Vyslal je směrem k protivníkům.

Nestihli se jim vyhnout. Podařilo se mu je omráčit právě ve chvíli, kdy na dno srázu dorazili další. Okamžitě se na něj vrhli. Cítil, že Síla dochází a je těžší ji k sobě připoutat. Nevěděl, čím přesně to bylo, jestli jejím obecným nedostatkem nebo tím, že ji v takové míře najednou čerpalo tolik Rientů na jednom místě.

Brzy ho sekli do nohy a pak i do boku. Krev se mu vsakovala do kalhot a rány pálily. Sekli ho přes hruď a spojení se Silou se ztratilo. Jeho meč se rozplynul. Padl na záda a málem si vyrazil dech. Nad hlavou se mu objevilo několik zlatých tváří se zuřivými výrazy v obličeji.

„Vstávej, stříbrňáku. Ještě není konec.“

Zkusil na ně plivnout, ale sliny smíšené s krví se rozprskly nad jeho obličejem a nedoletěly tak vysoko.

„Našli jsme tvého bratříka, stříbrňáku. Ještě z něho šlo vytáhnout trošku Síly,“ říkal jeden. Tisdan už to skoro nedokázal vnímat, zatmívalo se mu před očima.

„Doufám, že jí vytáhneme dost i z tebe.“

„Úplně jsem se vyšťavil, teronci,“ rozkašlal se Tisdan, ale ještě se dokázal škodolibě usmát.

Na tváři mu přistála facka, ale bolest už necítil. Necítil ani ruce ani nohy. Ale nebyla to pravda. Ještě nespotřeboval všechnu Sílu. Nějakou si schovával a teď ji potřeboval všechnu využít v jednom posledním výbuchu vzteku.

Zaryl prsty do hlíny a připravil se. Záda se mu prohnula do oblouku, když zatáhl za všechny kameny, které dokázal svým telekinetickým cítěním uchopit ve stěně srázu. Jeho křik se ozvěnou nesl ještě několikrát poté, co lavina kamenů zavalila jeho tělo — poslední stříbrné tělo v tomto regionu. Zlatí Rienté nestihli reagovat. Jejich telekinetici nezvládli ani vytvořit silové pole kolem sebe. Takový odpor nečekali. Když se prach usadil, po tělech nezbylo ani stopy. A nebylo, kdo by pro ně truchlil.