Noční kontrola

Existuje jedna profese, která každého z nás v určitém věku dokázala vyděsit. Ale pokud by se mělo stát to, co se odehrává v příběhu Noční kontrola, nikdo z nás by v takovém světě určitě nechtěl žít. Už se začínáte trochu bát? Tak chytněte za tlapku bobříka strachu a nechte tajemného autora, aby vás vystrašil.

-*-

Setmělo se a já stála na poloprázdné ulici. Nikdy nebylo ani jednoho človíčka, který by mi poradil cestu domů. Kdo jsem? A jak jsem se tu ocitla? V hlavě se mi honilo plno otázek a já si na nic nevzpomínala. Nakonec jsem se intuitivně rozhodla vydat osvětlenou ulicí a doufala, že přece jen někoho potkám. Netrvalo to dlouho a já konečně někoho zahlédla. Zrychlila jsem krok, až jsem skoro běžela. Vlasy měl schované v kapuci a nebylo mu vidět do obličeje. Už na první pohled vypadal zvláště, ale byla to má jediná naděje. Otočil se, a jakmile mě uviděl, rychle vstoupil dovnitř budovy a zabouchl za sebou dveře. Zvláštní, copak je na mě něco divného? Ptala jsem se sama sebe. Opět jsem stála na prázdné ulici a měla pocit, že mě někdo pozoruje.

A měla jsem pravdu. Z vedlejšího baráku mě pozorovala další zahalená postava.
Potichu na mě promluvila: „Utíkejte se rychle schovat!“
Lekla jsem se.
„Nemám kam jít, ani nevím, kdo jsem a co se děje,“ rychle jsem odpověděla.
Neznámá mi po chvíli otevřela dveře a pozvala mě dál. Chvíli bylo ticho a pak na mě opět promluvila.
„Mohu vám nabídnout něco teplého k pití?“ přikývla jsem a neznámá přinesla konvici s čajem a dva šálky.
„Nesmíte se toulat po setmění venku. To je doba, kdy přicházejí.“
„Přicházejí?“ zeptala jsem se zvědavě.
„Copak jste slepá a hluchá? Vždyť jsou toho plné noviny, ulice plné letáků a v televizi to zdůrazňují každý den,“ odpověděla rozezleným hlasem.
„Omlouvám se, vůbec na nic si nepamatuji, ani na své jméno či místo bydliště.“
„Trvá to již několik měsíců. Jednoho dne se vzbouřili a od té doby obcházejí každý večer domovy lidí a kontrolují.“
Co přesně kontrolují, už jsem ani nestihla odpověď, ozvalo se silné zaklepání na dveře.

Neznámá se zděsila a pomalým krokem šla otevřít. Ve dveřích stála postava v dlouhém bílém plášti až na zem. Nepoznala jsem, o koho se jedná, ale z pohledu na onu postavu mi šel mráz po zádech.
„Pravidelná kontrola, posaďte se a otevřete pusu,“ oznámila postava v bílém plášti a z kufříku si vytáhla podivné nástroje. Neznámá se posadila a nervózně otevřela pusu.
„Vše v pořádku, jen tak dále. Kdo je ten nevídaný host?“ zeptala se postava v bílém plášti a probodla mě pohledem.
„Je to má blízká příbuzná, přijela mě navštívit,“ rychle odpověděla neznámá.
„No dobrá, ale kontrola ji nemine. Sednout a otevřít pusu,“ řekla rázně.
Přišla jsem k ní blíž a na její pokyn otevřela pusu. Neznámá se na mě potají koukla a tvář měla plnou děsu.
„Ale, ale .. tady už to moc dobře nevypadá,“ řekla ďábelským hlasem postava v plášti a začala něco lovit v kufříku.
„Tady si někdo nečistí zuby správně a teď je dostihne trest,“ smála se a v ruce držela obrovskou vrtačku.
Přibližovala se ke mně blíž a blíž. Vrtačka rychle rotovala a vydávala pisklavý zvuk. Chtěla jsem utéct, ale byla jsem naprosto paralyzovaná.  Už byla u mě a já pocítila ostrou bolest. Zařvala jsem z plných plic a najednou se ocitla ve své posteli.

Byl to jen zlý sen. Sen o nadvládě zubařů. Klepala jsem se hrůzou a pot mi stékal po čele. Rozsvítila jsem světlo a běžela si podruhé toho večera vyčistit zuby.