Inkvizitorův dům

Jste také ti odvážlivci, kteří rádi prozkoumávají místa s temnou historií? Pak neváhejte a po boku bobříka strachu a slečny Cesmíny vyrazte na návštěvu Inkvizitorova domu.

-*-

Lucie vždy ráda cestovala a objevovala pro ni nová místa. Obzvlášť v oblibě má tzv. místa s příběhem. A na jedno takové místo před pár lety narazila…

Vracela se z výletu po nějakých památkách, už se stmívalo, tak byla ráda, když v zapadlé uličce města objevila útulný hostinec. K její smůle měli všechny pokoje obsazené, tak se Lucie zeptala, zda nemají jakékoliv místo na přespání. Stačí jí jen někde pod střechou složit hlavu a trochu se vyspat, než ráno vyrazí domů.

„Vážně už nikde nemáme místo. Jedině snad v Inkvizitorově domě,“ vyhrkl omluvně hostinský. „Ale to nepřipadá v úvahu,“ hned na to rychle dodal.
Jen to řekl, tak se z kuchyně přiřítila hostinská s tím, že se snad zbláznil.
„Tahle mladá slečinka jistě nebude chtít přespat v té barabizně!“ vykřikla zděšeně hostinská.

Ale Lucii to zaujalo.
„Starý dům? Jistě se k němu váže nějaký příběh, že? Už s tímhle pojmenováním. Inkvizitorův dům, to zní dobře.“

„To ale nejde!“ vyhrkl hostinský. „V tom domě…“

„Straší?“ skočila mu Lucie do řeči.
„Jasně, až nějaké strašidlo potkám na vlastní oči, tak na něj uvěřím, ale jsou to jen báchorky,“ zasmála se Lucie a trvala na tom, že v tom domě přespí.
Hostinský jí chtěl ještě něco povědět, ale ona jen mávla rukou, že jí to může říct až ráno.

Hostinský z věšáku sundal starý klíč a neochotně se pomalým krokem vydal společně s Lucií ven přes dvůr, kde se nacházel hodně starý dům.
„Není tam elektřina a hrozně dovnitř táhne,“ snažil se Lucii zviklat, ale ona jen řekla, že si poradí.

Otevřela prastaré dveře, šlo to dost ztuha a vstoupila do šera Inkvizitorova doma. Všude byl prach a zatuchlý vzduch. Zavřela za sebou dveře a nechala hostinského na dvorku. Slyšela, jak něco mumlá a odchází pryč. Lucie prošla vstupní halou až do velké místnosti, kde dříve asi bývala knihovna. U stěny ještě stálo několik zaprášených polic a v nich zůstalo pár starých knih. V místnosti byl ještě velký stůl s židlí a v rohu bylo postavené veliké křeslo. Sirkami, které nosí v tašce, si zapálila svíčku, kterou našla na stole. Chvilku se kolem rozhlížela, ale nebylo tu nic zajímavého. V tom zaslechla, jak po domě cupitají maličké nožičky. Myši, ty nemohou chybět v žádném starém domě. Navíc dokáží nadělat dost hluku, takže to bude nejspíš to strašidlo.

Posadila se ke stolu na židli a vyndala si kousek chleba a sýr, který jí ještě zbyl na večeři. Vedle si vyndala knihu a začetla se. Na myši kolem si rychle zvykla, držely se ve stínech, a tak to Lucii nevadilo.

Zrovna sahala po kousku sýra, když periferně zaznamenala pohyb u křesla, které bylo ve stínu. Posunula svíčku tak, aby lépe viděla tím směrem a strnula. Na křesle byla obrovská černá krysa s červenýma očima. Byla vážně velká, takhle obří krysu ještě nikdy neviděla. Krysa na ní zírala a rudé oči jako by zářily. Lucie jí pozorovala, ale krysa nic nedělala.
„Ty máš hlad, co?“ pronesla Lucie a hodila do křesla zbytek sýra. Krysa na nic nečekala a pustila se do jídla. Lucie se na to dívala, ale pak si uvědomila, že v domě je až příliš velký klid. Jako by se všechny myši stáhly a nevydaly ani jediný zvuk. To ticho bylo až podivné.

Obří krysa zhltla celý kousek sýra, a pak seskočila z křesla a zamířila po schodech dolů do sklepa. Lucie nevěděla, proč to dělá, ale šla za krysou. Schody byly ztrouchnivělé, tak šla se svíčkou v ruce velmi opatrně. Nerada by si zlomila vaz na schodišti. Dole byla místnost s různým haraburdím. Krysu nikde neviděla, ale zaujala jí zdobeně vyřezávaná truhla. Otevřela jí a zarazila se. Uvnitř byly zlaté mince a drahá kameny. Vše se třpytilo ve svitu svíčky a Lucie nevěřila svým očím.
„Nejsem sice bohatá, ale ani chudá. Navíc zlato ještě nikomu štěstí nepřineslo,“ řekla do ticha a zavřela truhlici.
Když se otočila, v rohu uviděla ze stropu viset smyčku pro oběšence a ve stínu jako by někdo stál. Zarazila se a mrkla. Když znovu otevřela oči, provaz byl pryč.
„Fajn, už mám halucinace,“ řekla cynicky a vyšla po schodech nahoru.

Na chodbě odbočila a objevila jednu místnost se starou postelí. Byla tak unavená, že si bundu stočila pod hlavu a usnula. Během spánku jí něco vyrušilo. Slyšela na schodech těžké kroky, které mířily k ní. Lucie ale byla už v zajetí spánku a nedokázala se probudit. Ani neotevřela oči a zaznamenala nad sebou stát postavu v černém. „Dobrou  noc, přízraku,“ zamumlala a pokračovala ve spaní.
Ucítila na sobě nepatrný dotyk, ale bylo jí to jedno. Ještě než definitivně usnula, tak k ní pronikl hluboký hlas: „Nevinná, čistá duše si zaslouží život.“

Ráno jí probudilo bouchání na dveře. Procitla a rozkoukala se kolem sebe. Vzala si bundu, tašku a vyrazila ke dveřím, na které bušil hospodský.
„Vy jste naživu!“ vykřikl udiveně.
Lucie jen protočila oči a chtěla mu říct, že tu žádné strašidlo není. Ale on se ozval dřív.
„Co to máte na sobě?“
Nechápavě se podívala na sebe a zjistila, že má přes sebe přehozený černý plášť. Že by to nebyl jen sen? Že by ta postava v černém byla skutečná? Plášť si sundala a pověsila ho na věšák na kraji vstupní haly, pak zabouchla dveře. Sedla si na schod před dveře a hospodský si také přisedl.

„Tenhle dům má naše rodina už několik staletí. Ani nevím, kde k němu přišla, ale předává se z generace na generaci a nikdy se nesmí prodat,“ pronesl posmutně hostinský a pokračoval.
„Někdy ve středověku v něm žil inkvizitor, kterému se jeho poslání vymýtit zlo, vymklo z ruky. Začal být jako posedlý, prý musí zabít každou proviněnou duši. Ve sklepě začal soudit i popravovat hříšníky. Prý je věšel na oprátce, ale to už nikdo neví přesně. Byl šílený, ale nikdo se ho neodvážil zastavit. Snad až samotný papež vydal na inkvizitora zatykač. Jenže ráno jej našli oběšeného ve sklepě a rozkřiklo se prokletí o tom, že inkvizitor nenajde klid, dokud bude žít nějaký hříšník. A tak je uvězněný ve svém domě a zabije každého, kdo tam vejde.“

„Já to přežila, ne?“ řekla s úsměvem Lucie, ale samotné jí bylo úzko.
Co jí to ten přízrak řekl? Že nevinná, čistá duše si zaslouží život. Že by složila nějakou zkoušku, když odolala zlatu? Vlastně ani nechtěla vědět víc. Rozloučila se s hostinským a naposledy se podívala na starý dům. V jednom okně byla odhrnutá záclona a stála tam silueta tmavé postavy, jen rudé oči byly znatelné a pozorovaly jí. Lucie se rychle otočila a odešla po cestičce na vlak, aby se dostala domů.