Zřídlo hrozby

Když se bobřík cizích světů dozvěděl název příběhu, který pro něj slečna Klotylda napsala, nemohl se dočkat, až se dozví více. Pokud i vás zajímá, co je ono tajemné Zřídlo hrozby, neváhejte a dejte se do čtení.

-*-

V místnosti vládlo ticho. Všem přihlížejícím bylo jasné, že kdyby vstoupili do hluboké sféry, uvidí v ní charakteristické prvky očekávání. Nikdo z nich to ale neudělal. Jejich oči zůstaly upřené na samotného mistra, v jehož tváři se mísilo hluboké soustředění se vzrůstající starostí.

Čas tiše ubíhal. A se vzrůstající starostí mistra vzrůstala také nervozita jeho kolegů, učňů i prvožáků.

Pak se do mistrových očí vrátilo zaměření na fyzickou sféru. Ať viděl cokoliv, viděl dostatek.

Soustředění už nebránilo starosti, aby sama ozdobila celý mistrův obličej.

Jen o několik okamžiků později už všichni seděli v učební místnosti.

Alaya po očku sledovala starší ovládače. Poplach nebyl zdaleka vyhlášen poprvé, stejně jako zdaleka nenastalo poprvé to, že ona ani v hluboké sféře důvod k poplachu neviděla. Původně tak čekala, že půjde o vcelku rutinní událost. Někdo z vyučených ovládačů zjistí víc, pak se určí skupinka, která dá celou záležitost do popřádku. Ovšem míra znepokojení okolo ní obvyklá rozhodně nebyla.

„Viděl jsem, co se v hluboké sféře děje,“ prohlásil Imtos a na chvilku se odmlčel. Taková pauza byla moudrá. Přestože všichni vnímali nezvyklost situace, stejně mnohým chvilku trvalo, než si uvědomili, že mistr nezačal žádnou obvyklou frází, že neuvedl schůzi v přátelském duchu, ale že jde rovnou k věci. Kdyby si snad Alaya dosud nebyla jistá, že se děje něco nezvyklého, teď už by veškerou pochybnost ztratila.

„Většina střípků se chová jako obvykle,“ pokračoval pak Imtos.

Alaya své opatrné pozorování přesunula k jedné ze skupinek prvožáků a napadlo ji, kolika z toho, co se děje, oni rozumí. Vlastně už si nepamatovala, kdy přesně se ona o kterých částech ovládacího umění dozvěděla.

Střípky. Střípky podstaty věcí. V hluboké sféře byly porůznu poházené. Každý předmět i každý tvor se v hluboké sféře jevili hlavně jako střípky související s jejich podstatou, ale bylo to o míře. I v nejhlubším jezeře bylo možné najít střípky světla, klapotu či peří.

Střípky byly klíčem k ovládání. Jejich manipulací se daly stvořit nové předměty, vyléčit rány, utlumit kroky i posílit city. Bylo toho jen málo, nač byli ovládači krátcí. Nebylo divu, že stát se jedním z nich nebylo až tak snadné.

„Ale střípky, které známe třeba z ohňů, střípky tepla, světla, jasu, vaření, bezpečí, ty i další vytvářejí proudy.“

Zřídlo, blesko Alaye hlavou. Někdo se zřejmě pokouší vybudovat zřídlo. Zřídla byla součástí ovládačského umění, ovšem součástí, která kdysi unikla z bezpečí jejich škol a o které dodnes věděli i mnozí z ne ovladačů. Co hůř, konstrukce zřídla nebyla tak těžká na osvojení, takže i ne ovládači je dokázali vybudovat a využívat. S jejich pomocí, skrze naprouděné střípky, mohli snadno vytvářet určité předměty.

„Proudy tečou velmi pomalu, což by často znamenalo, že je vytváří člověk s velmi omezenými schopnostmi,“ pokračoval Imtos, „jenže do proudů se zapojuje jen část střípků. Ne úplně malá, ale je to jen trochu přes polovinu. Takovou věc nedokáže jen tak někdo, takže se obávám, že pomalostí proudů se dotyčný jen snaží získat čas. Doufá, že ho jen tak neodhalíme.“

Mnozí starší ovládači se od začátku Imtosovy promluvy tvářili znepokojeně, ovšem teď někteří vyloženě zakleli. Tiše, jistě, ale v místnosti plné očekávání není žádné klení dostatečně tiché.

Alaya z toho však byla zmatená. Dobře, někdo zkouší stvořit zřídlo. To se občas stane. Nechce, aby se na něj přišlo. To je zajímavější, ale zjevně mu to nevyšlo, ne? Tak o co tu šlo?

Odpovědí, která vyvolala jen další a další otázky, jí byla napůl otázka, napůl konstatování Rega, jednoho ze starších ovládačů.

„Takže zase on?“

Po hlášení následovala porada, které se Alaya účastnit nemohla. Čas si krátila s ostatními učni a prvožáky, bylo to ale jen o tom, aby dělali alespoň něco, když nemohli dělat něco užitečného. Opakovali stále to samé, zřídlo pozornost potřebovalo, ale tady se zjevně dělo víc, a nikdo nevěděl přesně, co to víc je.

Alaya neočekávala, že by se zrovna ona měla do řešení situace nějak víc zapojovat. Snad i proto málem spadla z židle, když o něco později poslouchala, že bude součástí výpravy k tajenému zřídlu. Bránit se ale nemohla, a ani pořádně nechtěla.

Události nabraly spád a za ani ne dvě hodiny už Alaya spolu s ostatními uháněla krajem. Mezi lidmi se občas šuškalo, že ovládači se mohou v jediném okamžiku přenést o stovky klád, že dokážou během chviličky překonat celou zem. To byla ale jen šuškačka.

Jistě, ovládači si mohli vyrobit kopii jakéhokoliv místa, pokud dané místo dostatečně znali a rozuměli mu, ale nebylo jim to nic platné, pokud v daném místě potřebovali jakkoliv zasáhnout. Uměli si trochu pohrát se svými vlastními střípky, umocnit hbitost, utlumit únavu, ale ani to nedělali často. Byla to jemná práce a ne vždy za ni ušetřený čas stál, pokud ho vůbec ušetřili víc, než strávili právě přípravami a následným vracením k normálu.

Uhánějící skupinka byla specifickým způsobem potichu. Bylo to přesně to ticho, kdy se lidé dělí na ty, kteří ví, a na ty, kteří se bojí zeptat. Alaya několikrát hodila pohledem po Cerii. Starší ovládačka byla jejím průvodcem, když byla Alaya ještě prvožák, a byla jí i teď, když už byla Alaya učednicí, takže jejich vztah byl nutně bližší.

V jedné chvíli se pohledy Alayi a Cerie setkaly.

Ceria si zhluboka povzdechla, a aniž by jakkoliv snížila tempo, začala vysvětlovat.

„Asi je vám všem jasné, že občas se někdo pokusí otevřít zřídlo. Nakonec, ty, Alayo, jsi s námi už byla jiné zřídlo zavírat a celkově se to občas stane.

Nejspíš i víte, že to, jak moc je otevření zřídla závažné, záleží na mnoha věcech, ale hodně v něm jde o sílu koho, kdo zřídlo vytváří. Často ta síla není velká, někdo se dostane k tisíckrát převyprávěnému a stokrát upravenému postupu a honem ho musí vyzkoušet, a prostě to neudělá pořádně, ať je přesný důvod jakýkoliv. To často stačí dotyčnému pohrozit a zřídlo prostě uzavřít.
Občas se objeví někdo, kdo ví mnohem lépe, co dělá, a to může být mnohem těžší vyřešit. Ale nikdy to nebylo nic, co bychom nezvládli.
No, před pár týdny se poprvé objevil tenhle dobrák. Otevřel zřídlo nejspíš spoustu dní předtím, než jsme si toho všimli. Daří se mu totiž netáhnout do něj všechny střípky, jen část. Všichni víme, že nějaký pohyb se v hluboké sféře děje pořád, takže jsme si hned neuvědomili, že některé střípky se pohybují až příliš systematicky.
Navíc pořád nevíme, o koho jde. Když se to stalo poprvé, probrali jsme to jen v kruhu starších a několik z nás vyrazilo zřídlo uzavřít. Mysleli jsme, že jeho tvůrce najdeme poblíž, ale nenašli a neukázal se ani několik dalších dní.

Od té doby se takových skrytých zřídel objevilo více. Vždycky to vypadalo stejně. Zřídlo se dalo uzavřít, tvůrce nebyl k vypátrání. Taky jsme to myslím vždycky řešili jen v kruhu starších. On si toho zatím vždycky první všiml někdo ze starších, až dnes, kdy si toho všimla Kaya, to nebylo tak snadné ukrýt. Ale vlastně nevím, jestli to je opravdu ten důvod, proč se to dnes řešilo se všemi.

Imta znepokojuje, že ten člověk, ať je to kdokoliv, vytváří zřídla pro různé živly a že ta zřídla, aspoň ta, která jsme doposud zavřeli, tvoří pravidelný obrazec. Ehm. Rozhodně nejsem povolaná zasvěcovat vás do detailů, ale když vytvoříte obrazec ze zřídel, uvnitř obrazce můžete dělat… působivé věci.“

Ceria se odmlčela a ne-starší ovládači zamyšleně mlčeli též. Formulace o působivých věcech je pochopitelně znepokojila, vždyť samotné ovládačské umění bylo působivé.

Nikdo se Cerii dál nevyptával a cesta ubíhala. Byla rychlá a tichá, zamyšleně a ponuře tichá. Už bylo druhý den navečer a skupina už byla od zřídla jen kousíček.

Tehdy k nim přiletěl zprávonoš. Někteří lidé říkali, že ovládači spolu umí rozmlouvat na dálku. Další povídačka. To samozřejmě neuměli. Ale uměli si stvořit tvora, který byl rychlý, výborně se orientoval a uměl výborně pátrat, a po něm poslat zprávu. Časem se mezi ovládači ustálila jeho přesná podoba i označení zprávonoš.

Zprávonoš, který je právě našel, usedl do Ceriina klína a nechal ji přebrat vzkaz.

„U prvního Erima!“ vyhrkla Ceria, když vzkaz dočetla.

To nikterak nepovzbudilo ovládače, kteří se mezitím shlukli okolo ní a snažili se zjistit, co se děje. Ceria předala vzkaz Inaye, snad protože k ní byla nejblíž, a začala rozdávat povely dřív, než se mohla Inaya ke vzkazu alespoň sklonit.

„Inaya, Vert a Alaya budou pokračovat až k našemu superskrytému zřídlu a uzavřou ho. My ostatní měníme plán. Pro správný šok můžete nahlédnout do hluboké sféry, ale někdo, a ten někdo bude nejspíš náš starý známý neznámý, si otevřel hned pět zřídel, a to v perfektním tvaru Miteli. Vyrážíme, další kroky domluvíme po cestě,“ dopověděla, nebo spíš dokřičela Ceria ve chvíli, kdy už někam rázovala.

Ostatní se k ní podle míry zaskočení rychleji či pomaleji přidali, ve dvou případech s mnohem horšími výrazy než dovoláváním se kteréhokoliv z Erimů.

„Pojďte,“ prohlásila viditelně zaskočená Inaya k Vertovi a Alaye. A oni šli.

Alaye vířily hlavou myšlenky. Obrazcovým zřídlům vůbec nerozuměla, dnes poprvé slyšela, že něco takového vůbec existuje, ale snadno si domýšlela, že pokud zřídla ve tvaru umožňují… působivé věci, zřídla ve tvaru Miteli, bájných hrábí nejvyššího boha, musí umožňovat… superpůsobivé věci. Vůbec se jí nechtělo zjišťovat, čí přesně jsou tak působivé.

Značně menší skupinka konečně dorazila ke zřídlu. Čekali, že ho najdou opuštěné, a v očekávání se nespletli. Alaya hned nahlížela do hluboké sféry a to, co viděla, ji mátlo. Otevřené zřídlo už dřív viděla a všechny ty střípky shromažďování a spojenosti a množení a dalšího jí byly povědomé, ale celková podstata tohohle zřídla byla mnohem složitější. Alaya poznávala nepředvídatelnost, omezení, dokonce i nějaké ukrývání. Nebyla si jistá, jak by měla takové zřídlo začít zavírat. Naštěstí to nemusela řešit.

Inaya a Vert se na sebe krátce podívali a kývli.

„Alayo, ty už máš zkušenosti se zavíráním zřídla. My s Vertem se postaráme o dodatečné vrsty, a jak budeme odkrývat klasické zřídlo, dělej prosím, co je třeba,“ otočila se Inaya k Alaye.

Alaya lehce roztřeseně přikývla a své soustředění zcela přesunula do hluboké sféry.

Postupně se před ní začaly dít věci. Jak Inaya s Vertem opatrně rozebírali vrchní vrstvy, jemně vybírala jednotlivé střípky z těch hlubších vrstev. Jako vždy, když začala manipulovat hlubokou sférou, cítila se podivně neohrabaně, jak tam hmatala po něčem zdánlivě neexistujícím, ale záhy do celé věci vklouzla. Opatrně rozesílala střípky na nejrůznější místa, různými směry, s různou silou, občas do prázdna, občas do střetu s jinými střípky. Pořád se v hluboké sféře rozhlížela a snažila se celkově střípky cítit; to poslední, co potřebovala, bylo vytvořit jiné zřídlo, nebo jen jiný nežádaný objekt.

Čas plynul a zřídlo sláblo. A pak, v jedné chvíli Alaya vybrala další střípek a ty ostatní se samy rozlétly. Zřídlo bylo uzavřeno.

Ve třech ovládačích se mísila úleva s únavou i starostí. Úleva byla za zavření zřídla, únava stejně tak, zvlášť když na jeho zavření nakonec zůstali tři. To byl dostatečný počet na zvládnutí, ale dost malý na to, aby se zavření stalo náročným úkolem. Starost pak byla za oddělenou část výpravy i podivné dění jako takové.

Chtěli vyrazit za ostatními, bylo jim to jasné všem, ani si to nemuseli říct. Potřebovali si ale odpočinout. Snad by i sáhli do vlastních střípků a přihodili trochu energie a regenerace, ale jaksi na to byli příliš unavení.

S odpočinkem se však nezdržovali příliš. Sotva měli sílu vyrazit, udělali to. Inaya je vedla. Přestože se s Ceriou nestihla domluvit, kam přesně Ceria koho pošle, Inaya to tušila. Přeci jen, s Ceriou se znaly dobře.

A ukázalo se, že se ženy znají opravdu dobře. Neuplynul ani celý den, když tři ovládači dorazili na místo, kde sbírali síly jejich původní společníci.

Jak si postupně všichni vypověděli, Inayina skupinka dorazila až po boji, ale jejich oddělení a uzavření zřídla všichni považovali za důležité. Když nic jiného, měli teď o starost méně.

Obrazcová zřídla byla uzavřena, ovládači v Domě i v terénu se dokázali zkoordinovat výborně, ač měli jejich zprávy určité zpoždění.

Neznámým se ukázal být potomek jednoho dnes už nežijícího mistra ovládače, člověk, kterého zřejmě zlákalo učení Arsy.

Ceria těžce prohlásila, že víc už se od něj ale nedozví.

Nikdo se doopravdy nezeptal, co se přesně stalo, a Alaya neplánovala být tím, kdo to změní. Odpověď ale tušila. Z výrazů těch, kteří byli na místě dřív, a nakonec i z výrazu Inayina, protože Inaya uměla v Cerii číst výtečně, cítila, že porušili pravidla.

Ovládači směli zasahovat i do střípků lidí. Pravidla jim ale zakazovala lidem škodit, a už vůbec nesměli člověka skrze jeho střípky vymazat.

Alaya vstoupila do hluboké sféry. Jistě, střípky viny, střípky strachu. Střípky klidu, střípky bezpečí. Přála by si vědět o odvrácené hrozbě i motivech neznámého víc, a třeba se jednou zeptá. Ale pro tuhle chvíli bylo důležité, že svět je takový, jaký ho zná…