Na vlnách strachu

Bobříka strachu vyděsila svým příběhem Petronila Nivalis.

-*-

Naše bobří rodinka si spokojeně žila dál. Stavěli, hlodali, pracovali, odpočívali i snili. Spolu.
Měsíce ubíhaly. Poslední dobou si ale tatínek všímal rostoucího okolního sucha. Jeho bobří smysly mu říkaly, že přeci jen není něco v pořádku. Řeka Cidlina povážlivě klesala, ze dna vykukovaly i kameny, které byste dříve nikdy nespatřili. Prostě a jednoduše nepršelo. A dlouho. Okolní tráva byla suchá, rostlin a trav bylo pomálu, vše žíznivé a zažloutlé. Situace se viditelně zhoršovala.
Rodina se tedy vlivem těchto úkazů rozhodla pro malý výzkumný výlet. Chtěli zjistit, zda sucho panuje všude okolo, nebo jsou naopak místa, kde je vody dostatek a co je příčinou, že v jejich kraji je jí tak málo. Zda je problém jen v počasí, nebo třeba úplně někde jinde. Táta bobr tomu chtěl přijít na kloub za každou cenu.
Sbalili se na cestu a vydali se proti proudu Cidliny. Po několika dlouhých kilometrech byla situace se suchem stále stejná. Břehy bledé, vody málo, slunce svou silou plenilo, co se dalo. Tlapky bobrů byly unavené a pohmožděné. Ale přesto šli stále neúnavně dál. Vytrvale tlapkali podél koryt, kolem vyprahlé a vyhladovělé krajiny. Žízeň doslova křičela ze všech koutů.
Rodina cestovala už celičký týden. Nejhorší byly noci. Bobří mláďátka se noci bála. Byla vystrašená, nepomohla žádná pohádka ani mazlení rodičů. Všude viděla stíny, cítila nebezpečí a bála se usnout.
Uběhlo dalších několik dnů. Rodina v čele s tátou bobrem se přesvědčila, že situace je závažná všude stejně. Rozhodli se tedy pro návrat domů.
„Ještě jednu poslední noc a vrátíme se domů,“ sliboval tatínek. Pak se uložili ke spánku.
Kap
Kap
Kap
A pak už velké kapky smáčely bobří kožíšky.
„Prší!“ volali bobři.
„Prší!“ radovala se řeka.
„Prší!“ zpívali ptáci.
Jemný déšť se ale změnil na prudký liják. Pršelo tak vydatně, že po chvíli zem nestíhala nasávat blahodárnou tekutinu a začaly se tvořit kaluže i brouzdaliště. Koryto Cidliny se plnilo závratnou rychlostí. Bobří rodinka chtěla prchnout, ale mláďata byla pomalá a propadala se bahnem hlouběji a hlouběji. Náhle všude panoval strach a beznaděj. Voda začala být nebezpečná, proud silnější a dravější. Ti, co měli křídla, se vznesli, silnější utíkali. Jen bobří rodinka zůstala lapená na břehu Cidliny v blátě. Bobří mláďata plakala. Byla k smrti vyděšená.
A pak se odněkud objevily na řece mohutné klády, hnány dravým proudem, proti kterému by ani bobří síla nestačila.
Jako první se vzpamatoval táta bobr. Z posledních sil naložil svou rodinu na jednu plující ohromnou kládu.
„Pevně se držte!“ stihl ještě zakřičet a již byli strženi lavinou vody.
Bezmocně se nechali unášet prudkým tokem řeky. Vyděšená rodina přitisknutá bezmocně na kládu, plná strachu. Okolní hustá tma, ohlušující hučení vody opravdu nepřidávalo nikomu na klidu.
A pak už táta bobr začínal poznávat svou domovskou krajinu, okolní stromy, otisky zubů, svou milovanou zemi.
Na poslední chvíli vyskočili v těchto místech na břeh a znavení, vyčerpaní, ale neskutečně šťastní usnuli na prvním místě, kde se jejich mokré kožíšky dotkly trávy. Mláďata stočená do klubíčka, v náručí rodičů. Pod vrbou. Doma, v bezpečí. Strach pomalu opadal, jako dešťové kapky.
Probudili je až první sluneční doteky. Táta bobr seděl opodál a hlídal svou milovanou rodinu.
Čelit strachu musíme čas od času všichni. A naše rodina tuto životní událost ustála dokonale. Pospolu, statečně a s láskou. S tou jde překonat cokoli.