Adélka

Děti rády povídají neuvěřitelné báchorky. Dospělí je většinou odbydou mávnutím ruky. Koho by taky napadlo věřit malé holčičce, že se na ni její panenky zlobí?

*

„Adélka se na mě zlobí,“ řekla mi jednou. Přeskakovala pohledem ze mě na domeček pro panenky, se kterým si zrovna hrála.
„Nezlobí se. Hračky se nemůžou zlobit.“
„Ale můžou. Zlobí se na mě, když si s nimi dlouho nehraju. Nebo když jim ublížím.“
„To si jenom hraješ na to, že se zlobí.“

Občas tvrdila, že její panenky něco dělají samy od sebe. Nevěnovala jsem tomu pozornost, vždycky měla velkou fantazii.
„Ne, ne. Adélka mi to řekla. A mračila se. A taky říká, že mi ublíží.“
„Nemluv hlouposti. Panenky se nemračí. A nemluví.“

Moje dcera byla trochu zvláštní. Zatímco jiné děti si povídaly mezi sebou, ona radši rozmlouvala se svými panenkami. Na rozdíl od jiných holčiček, které mluvily ke svým panenkám, s nimi ale vedla skutečné rozhovory. Když jste ji přitom pozorovali, měli jste dojem, jako by jí odpovídaly, občas se s nimi dokonce hádala nebo se při hře rozplakala.

„Ale mluví!“ namítla a upřela vystrašený pohled na Adélku. Panenka seděla u miniaturního stolku ve svém domečku a samozřejmě se nemračila. Měla svůj dokonale normální umělý úsměv.

Manžel jednou navrhoval, že bychom ji měli vzít k psychologovi. Samozřejmě, že jsem to odmítla. Naše dcera nebyla blázen. Jen si ráda vymýšlela a měla herecké nadaní.

„Říkala, že mi ublíží. A mračila se u toho. A taky říkala, že mě nemáte rádi a měla bych vám ublížit!“
„A dost!“ vyštěkla jsem. „Přestaň si vymýšlet a běž do pokoje!“
„Podívej se, mračí se!“
„Říkám, že to stačilo!“
Když odešla, podívala jsem na panenku pro jistotu znovu, ale ani se nehnula. Samozřejmě, napomenula jsem v duchu sama sebe. Samozřejmě, že se nehýbe. Je to panenka.

Když jsem na to teď vzpomínala, říkala jsem si, že tomu jsem nepříjemně hlodavému pocitu, který se mě tehdy přece jenom zmocnil, měla věnovat pozornost. To, že jsem to neudělala, byla největší chyba mého života a všichni jsme za ni krutě zaplatili. Jenže kdo by tomu věřil? Kdo by věřil malé holčičce, co si ráda vymýšlí?

Uvěřila jsem, až bylo příliš pozdě. Vstoupila jsem do jejího pokoje a slova „Večeře je hotová“ mi uvízla v krku, když jsem to viděla. Místo toho ze mě vyšel zhrozený křik.
Než jsem se vůbec stačila znovu nadechnout, slyšela jsem, jak ke mně nahoru po schodech běží můj muž.
„Co se – panebože!“
Nevím, co se v tu chvíli dělo. Jeho zalapání po dechu bylo to poslední, co jsem otupěle vnímala.
Doširoka rozevřené oči jsem upírala na naši dceru. Na mrtvé, pořezané tělo naší dcery. To, že je celá pořezaná, bylo dlouhé vteřiny to jediné, co jsem dokázala vnímat. A to, že nedýchá. Mateřský instinkt mi velel běžet k ní, ochránit ji, zachránit ji, byla jsem ale natolik ochromená šokem, že jsem se ani nehnula, jen jsem začala tiše plakat; to, že nic neudělal ani její otec, potvrzovalo, že by to stejně bylo marné.
„N-ne,“ vzlykla jsem tiše. „To není pravda.“
Jenže jakkoli byl ten výjev hrůzostrašný a neuvěřitelný, bylo to skutečné. Cítila jsem, že tlak manželovy ruky na mém rameni zesílil, ale nedokázala jsem na to jakkoli reagovat.

Ležela na zemi a kolem ní seděly všechny panenky, které měla. Ukazovaly na ni a ve tvářích měly zlobné výrazy. Masky dokonalých úsměvů zmizely a vystřídaly je pokřivené škleby bezbřehé zloby. Z velikých modrých očí panenek Barbie sálal vztek a jejich plastové paže k ní obviňujícně ukazovaly. Bylo to jako rozezlený dav lynčující provinilce, dav, v jehož čele byla nejoblíbenější z jejích panenek. V Adélčině umělohmotném obličejíku se zračilo nejvíc nenávisti ze všech.

„Říkala, že mi ublíží.“

---

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.