Černá sanitka, duhový balon

Povídka psaná pro Literární seminář, který vede kolegyně Rawenclav. Píše se v ní něco o tom, že i v kouzelnickém světě vznikají moderní legendy a že na každém šprochu pravdy trochu.

*

„Víš, co jsem se dozvěděl ve studiu mudlů?“ přiběhl za Johnem do parku nadšeně George. „Že mudlové mají své současné legendy. Říká se jim černá sanitka, podle jedné z nich. Prý městem v noci jezdí černá sanitka, která unáší děti a mladé lidi. Jejich tělesné orgány pak prodává boháčům k transplantaci.“
„To přece máme taky. Copak jsi neslyšel o muži z duhového balonu?“
„Ale to je přece pravda!“
„Troubo.“

Podle Denního věštce, který citoval ministra kouzel, zasáhla kouzelnické děti nová móda: útěky z domova a mudlovský způsob života. Během posledního roku totiž několik dětí zmizelo a nebyly objeveny ani pomocí Stopy, která ministerstvu signalizuje použití kouzla nezletilým kouzelníkem. Oficiální vysvětlení říkalo, že mladí kouzelníci vyznávají extravagantní způsob života bez kouzel, proto opouštějí své rodiny a skrývají se mezi nekouzelnickým obyvatelstvem.
Čarodějové si však šuškali cosi jiného. Ztracené děti prý nikdy žádnou nechuť ke kouzelnickému světu neprojevovaly. Neměly proč utíkat. A kdyby žily, snažily by se kouzlit. Někdo je unesl a zabil.
Brzy se objevila nová okolnost. Malý Josh Dawn z Liverpoolu prý vypověděl, že svého kamaráda Donalda viděl naposled, když nastupoval do koše duhového balonu. Nějaký muž ho do něj nalákal na sladkosti. Josh byl napůl obr, jedl jen maso, Donald by se ale utloukl po perníku. Pak se balon vznesl a Donalda od té doby nikdo nespatřil.

„Ty děti skutečně unáší muž v duhovém balonu, říkala to babička,“ pokračoval John.
„Ale prosím tě, kdo ví, kam se ta děcka ztrácí. Asi jich vážně dost zmizelo, když to ministr připustil, ale duhový balon? Někdo by ho přece musel vidět, vyfotit, co já vím. A proč by ten chlap nechal Joshe být. Podle mě je to černá sanitka. Jen se jí u nás začne říkat duhový balon.“
Hoši se vydali kolem jezera. Byl krásný jarní den. Kolem létala šídla a jiné vážky. Jejich hovor se neustále točil kolem muže z duhového balonu. John obhajoval jeho existenci, zatímco George se mu snažil vysvětlit, že něco takového není možné.
„Není, jo? Tak co je tohle?“ ukázal John náhle před sebe. Vznášel se tam duhový balon. Z koše pod ním se vykláněl muž. V každé ruce držel kus perníku a pohybem je zval k sobě. Mohli snadno vylézt po žebříku, který dosahoval od něj k zemi.
„Víš, co jsme se učili v kouzelných formulích,“ prohodil George, napřáhl hůlku a vykřikl: „Petrificus totalus!“ Muž se zhroutil. „Tak to bylo snadné. Pojď.“
Vyšplhali do koše. Muže svázali a zrušili kouzlo.
„Proč unášíte děti?“ vyhrkl na něj John.
„Ježibaba unesla mou dcerušku. Hrozí, že když k ní nebudu nosit děti, sní ji.“
„A to je vám jedno, že takhle sní ty děti?“ vyvalil oči George.
„Není. Ale hlavně nesmí sníst ji.“
George se chopil kohoutku hořáku, zesílil plamen a informoval oba, že se na tu Ježibabu zaletí podívat.

Muži nezbylo nic jiného než jim přesně popsat cestu. Přistáli trochu dál od chaloupky na kuří nožce. Muže nechali v koši a šli na výzvědy. Schovali se za strom a čekali. Zanedlouho vyšla Ježibaba. Nesla plný koš perníku. Sledovali ji. Došla na palouk, kde si hrály děti. Všude měly postavené prolézačky a jiné atrakce. Když Ježibaba přišla, rozběhly se k ní s výkřikem: „Teto!“
Vrátili se k chaloupce a čekali na Ježibabu. Ani nebyla moc překvapená, když je uviděla. Pozvala je dál, uvařila jim čaj a začala vysvětlovat.
„Podívejte se, jak vypadám. Šest prstů na ruce, bradavice na nose, shrbená… Všichni se mě vždycky báli, a já jsem přitom tolik toužila po muži, s nímž bych měla děti, o které bych se starala. Byla jsem plná lásky a neměla jsem komu ji dát. Tak mě napadlo vybudovat lunapark. Jenže jsem sem nemohla děti prostě zvát, rodiče by je nepustili. Vymyslela jsem proto fintu s tím duhovým balonem. Děti tu jsou šťastné. Nemají předsudky, nevadím jim, mají mě rády.“
„A to se jim nestýská po rodičích?“ chtěli chlapci vědět.
„Občas. Zatím jsem je vždy uchlácholila, ale pomalu přestávám vědět, co s tím.“
„Víte co?“ napadlo Johna. „Uděláme to tak. Vy ty děti přivedete na ministerstvo. Řekneme, že jste je zachránila před trolly, kteří je chtěli sníst. Pak si vyřídíte licenci na ten lunapark a všichni budou šťastní.“

Jak to John vymyslel, tak se i stalo. A co duhový balon? Vznáší se nad lunaparkem. A co muž z duhového balonu? Dělá v lunaparku údržbáře. Říká se, že chystají s Ježibabou svatbu.

Pro LS.

---

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.