Prázdnota

Kam vede zoufalství ze ztráty milovaného člověka?

*

Nezůstalo po ní nic. Jen její vůně a dopis na rozloučenou. Spíše než na rozloučenou to byl dopis plný výčitek a pohrdlivého výsměchu. Držel jsem ho v rukou a myšlenky se mi rozbíhaly.

Udělal jsem něco špatně? Nebo jsem snad řekl něco, co jsem neměl? Nevěděl jsem. V hrudi mi narůstal tupý, pálivý pocit, jaký jsem ještě nikdy nezažil. Jako vzduchová koule, která neustále roste a naplňuje každou částečku mého těla prázdnotou.

Nevím, jak dlouho jsem tam seděl a zíral na dopis. Neplakal jsem, muži přece nepláčou, ale ten divný pocit ve mně neustále rostl, až vyplňoval celý vesmír. A v tom prázdnu se něco zrodilo. Nevěděl jsem, co to je. Bylo to temné a naplněné beznadějí věků. Chytl jsem se za hruď. Z místa, kde je sluneční pleteň, vyrazily černé pracky zakončené dvoucentimetrovými spáry. Nejdříve jedna, pak druhá. Zachytily se mi za žebra a tvor se s námahou vytahoval ven.

Hlavu, která byla stejně velká jako člověk, následovalo vychrtlé tělo zamotané v něčem, co vypadalo jako plesnivé hadry. Tvor měkce dopadl na podlahu a upřel na mě černé oči bez zorniček, v nichž se odrážela bezedná hlubina času. To, co jsem považoval za hadry, byla křídla, což jsem poznal v momentě, když je tvor roztáhnul. Byla celá potrhaná a zdálo se, že nejsou určená k letu. Když s nimi však mávl, vznesl se do vzduchu a mě ovanul ledový chlad, který z mého těla vysál i tu poslední kapičku štěstí.

Mluvil ke mně beze slov. Díval jsem se mu do očí a konečně pochopil, co je zač. Choronzon, Strážce prahu a vnější prázdnoty, nepředstavitelně mocný a nezměrně šílený. Věděl jsem, co chce, a já už to vlastně chtěl taky.

Rozpřáhl jsem ruce. Jediným plavným pohybem se vznesl do vzduchu a vletěl mi zpět do hrudi. Mé tělo se rozpadlo. Ne v prach, ne v atomy, ale v něco podstatně menšího. V prapůvodní látku, ze které je složen vesmír i duše, a já se přidal k mlčenlivým sluhům toho, jehož panstvím je prázdnota.

---

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.