Ďáblem posedlá – část II. – Velké zjištění 

Autorka: Adri Jennifer Brown

*

Rychle jsem běžela k telefonu, který máme pro akutní případy, zavolala jsem rychle tátovi a řekla mu úplně všechno, co se stalo. Táta mi slíbil, že zavolá záchranku a že teď hned půjde za šéfem a přijede z práce nejdřív, co to půjde.

Když přijela záchranka, jela jsem s mamkou. Bylo to příšerné. Po chvíli mi řekli, že to bude v pořádku. Dva dny si ji budou muset nechat v nemocnici, ale je to prý pouze ze stresu.

S mamkou jsem jela až do nemocnice, ale k ní mě potom nepustili, tak jsem na recepci zavolala tátovi, ať pro mě přijede. Když přišel, hrozně pevně mě obejmul, ale já se po chvíli odtrhla a zeptala se: „Jak to pokračuje? Co se potom stalo s prapradědečkem?“

Věděl, že už nemá co ztratit, takže se zhluboka nadechl a začal vyprávět. „Jak už víš, maminky prapradědeček, tedy tvůj praprapradědeček, byl velmi zaujatý duchy a vším nadpřirozeným, ale duchům se to nelíbilo, tak se začali mstít. Děda z toho začal blouznit, takže ho dali do blázince.“

Koukala jsem se na něj celou dobu hrozně nedočkavě a vyhrkla jsem: „Co bylo dál?!“
„Tvůj praprapradědeček zemřel.“
Teď jsem nevěděla, jestli jsem víc vyděšená nebo překvapená. Znamená to, že pokud nepřestanu, zblázním se i já? Zabili dědu ti duchové, nebo z toho všeho spáchal sebevraždu? Měla jsem milióny dalších otázek, ale řekla jsem si, že není vhodné se na to ptát teď, tak jsem s tátou potichu odešla k autu.

Až domů jsme o ničem nepromluvili, a vlastně ani doma. Já jsem totiž rychle běžela do svého pokoje a snažila se zjistit něco o praprapradědečkovi, ale nikde nic. Potom mě něco napadlo.

Šla jsem si vzít přístroj, kterým jsem mohla duchy zkontaktovat, a když se mi ozvali, tak jsem se jich začala vyptávat. „Znáte mého praprapradědečka?“
Ozval se mi pouze řev, ale zdálo se mi, že tam slyším i Ano.
„Zabili jste ho?“ ptala jsem se dál.
Zase jsem slyšela pouze řev, ale najednou mi někdo z nich poskytl odpověď.
Vylekala jsem se hrozně moc, protože ten hlas… ten hlas byl Klárky. Z toho všeho jsem pochopila, že Klárka nebyla imaginární zjevení, ale jeden z těch duchů. Jeden z duchů, kvůli kterým děda skončil v blázinci.

Chtěla jsem přestat, ale nešlo to, jako kdyby něco rozhodovalo za mě, že si s nimi chci ještě povídat. Příšerně jsem se bála. A Klárka povídala dál: „Tvůj praprapradědeček zemřel kvůli nám, ale nezabili jsme ho. Byl posedlý kontaktem s námi, ale nám se to nelíbilo. Tak jsme se mu mstili.“

Najednou jsem přemohla to něco, co bylo ve mně a nutilo mě to ptát se dál a vypnula jsem ten přístroj. Byla jsem z toho všeho tak unavená, že jsem ani nic neuklidila a šla rovnou spát.

Když jsem se ráno vzbudila, už jsem slyšela, že je táta vzhůru, tak jsem šla za ním dolů, do kuchyně. Když jsem vešla, tak jsem se úplně zarazila a hrozně udiveně se koukala, nechápala jsem, jak to. V kuchyni jsem viděla mamku. Chvíli jsem si říkala, jestli to všechno nebyl jenom sen, ale zjistila jsem, že ne, když táta řekl: „Dobré ráno, Sáro, maminku nakonec pustili dřív z nemocnice.“
Nevěděla jsem jestli mám být spíš ráda, nebo se tomu divit. Šla jsem k mamce a obejmula ji.
A najednou promluvila. „Slyšela jsem že ti to tatínek už dopověděl.“
Koukla jsem se na ni smutně a přemýšlela jsem, jestli jí mám říct o svém kontaktu s duchy. Nakonec jsem se rozhodla, že ne, vzala jsem si snídani a šla si sednout ke stolu. Když jsem dosnídala, tak jsem se šla obléct a vyčistit si zuby. Nebylo na tom nic neobvyklého. Vzala jsem tašku a šla jsem do školy.

Když jsem přišla do školy, tak jsem šla rovnou do třídy. Třída byla prázdná. Najednou jsem se hrozně vyděsila, protože jsem viděla Klárku. Nevěděla jsem, co mám dělat, tak jsem začala utíkat, ale dveře od třídy byly najednou zamčené. Měla jsem hrozný strach, tak jsem začala řvát.

Klárka najednou promluvila: „Nikdo tě neuslyší.“

Zaraženě jsem se na ni koukla a potom jsem řekla: „Co po mě chceš? Co mi chceš udělat?“

Ona mi odpověděla klidným hlasem: „Nic, vždy jsme byly vždycky kamarádky, ne? A kamarádky si neubližují.“

Zděšeně a zároveň zaraženě jsem na ni koukala a ona znovu promluvila.

„Ale vlastně, když už jsme tady, jednu laskavost bys mi prokázat mohla.“

Hrozně nahlas a rychle jsem dýchala a bála jsem se, co mám očekávat…


Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.

Odeslat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *