Učedník Smrti – 3. kapitola

Třetí část příběhu do Spisovatelského klání…

*

Tentokrát přineslo probuzení pořádný šok. Ani si nevšiml a už seděl. Zmateně se rozhlížel kolem sebe a snažil se přijít na to, jestli se mu to všechno jenom nezdálo. První pohled mu padl na levou ruku. Nebyla na ní ani stopa po jakékoliv řezné ráně. Že by se mu to jenom zdálo? Byl to jen děsivý sen?

Jenže jakmile se pořádně rozhlédl kolem sebe, zjistil, že to nebyl pouhý sen, ale krutá pravda. „Jsem mrtvý.“ hlesl a otáčel hlavou.
Seděl na kamenném oltáři. Alespoň tak by to nejspíš popsal. Možná to byla hrobka, ale spíš to připomínalo velký kus tmavého a studeného kamene. Kolem byla přízračná tma, kterou osvětlovalo jen světlo z pár starých, zažloutlých svíček. Kolem profukoval ledový vítr a ticho bylo téměř mrtvolné.

James seskočil z oltáře a ozvěna jeho dopadu se nesla místností, jako by to snad byla jeskyně. Neviděl však žádné stěny, nic takového tam snad ani nebylo. Nevěřícně se rozhlížel a pak se vyděsil skoro k smrti. Za ním stál Smrťák.

„Jsem mrtvý?“ zeptal se ho. Smrťák neodpověděl. Přešel pár kroků stranou a zdálo se, že se snad posadí na oltář. „Někoho tak hloupého jsem ještě neviděl.“ kroutil hlavou zakrytou kápí. „A to už jsem viděl opravdu hodně podivností. Na druhou stranu ještě nikdo neviděl to, co právě teď ty. Vlastně nevím, co mě to popadlo. Asi začínám být na tu práci starý.“ Jamesovi se pootevřela ústa v němém úžasu. Chtěl něco říct, ale zjistil, že vlastně neví, co by měl říct. Tak dokonale ho Smrťákova slova zmátla. „Ano.“ Odpověděl znenadání. „Ano?“ nechápal James. „Jsi mrtvý.“

I když to James tušil, přesto ho ta slova zasáhla jako dýka do srdce. Blesklo mu hlavou, že asi opravdu byl hloupý, jenže touha vidět rodiče byla tak silná. „Kde to jsem?“ „Nikde.“ James nechápavě pootočil hlavu. „Jak nikde?“ „Myslel jsem, že hloupější už být nemůžeš… Nejsi nikde. Nejsi nahoře, nejsi ani dole, nejsi zkrátka nikde.“ Bylo to řečeno takovým tónem, že se raději zdržel dalších otázek. „Vzal jsi mi rodiče.“ „To se mi zdá!“ Smrťák se postavil a Jamese překvapilo, jak vysoký byl. „Už jsem ti řekl, že já za to nemohl! Byl jejich čas!“ „Neměl sis je brát!“ zvýšil však nečekaně hlas James. Nejspíš si to ale ani neuvědomil. „Potřebuješ dostat lekci. Ukážu ti, o co všechno jsi přišel a věř, že rodina byla to nejmenší!“ jeho hlas zněl najednou tak chladně, až se otřásl. Smrťák k němu natáhl svou ruku a James ji po chvíli váhání uchopil.

Objevili se v parku. V překrásném parku. Slunce svítilo a příjemně hřálo do zad, tráva se zelenala, větve stromů šustily a do toho všeho zpívali ptáci. „Kde to jsme?“ žasl James. „Nazval bys to nejspíš jako „přestupní stanice“. Sem přicházejí duše a čekají na přechod dál.“ vysvětlil. „Abych byl přesný – já je sem přivádím. A ty mi s tím teď pomůžeš!“ z tónu jeho hlasu čišela škodolibá radost. „Pomůžu?“ James myslel, že se přeslechl. „Ano. Díky tomu času, který jsem ztratil s tebou, mám teď trochu skluz a ty mi ho pomůžeš dohnat.“
Luskl prsty a James tam najednou stál oblečen celý v černém. Nevěřícně se prohlížel, ale než se stihl ještě na cokoliv zeptat, Smrťák promluvil. „Budeš brát duše zemřelých a budeš je odvádět sem.“ Pak do něj neurvale strčil a James měl pocit, jako by se propadal hlubokou černou dírou, až dopadl na tvrdou zem. Kolena se mu podlomila, ale uvědomil si, že i přes ten tvrdý náraz ho vůbec nic nebolí. Zkusmo se osahal, ale vše bylo v pořádku. Chtěl se opřít o nedalekou pouliční lampu, jenže propadl skrze ni. To ho vyděsilo. Postavil se a chtěl se lampy znovu dotknout, jenže i tentokrát mu ruka projela skrz. Zkusil to ještě několikrát, ale pokaždé se stejným výsledkem. Korunku tomu nasadilo něco, co se stalo chvilku na to. Jakmile se otočil, než si stihl cokoliv uvědomit, přímo skrze něj projel kdosi na kole. Nic necítil a dotyčný se ani nepozastavil, ale už jen ten fakt Jamese vyděsil podruhé. Konečně mu došlo, že je skutečně mrtvý. Zatím mu však nedošlo, co to znamená.

V jeho hlavě panoval naprostý zmatek. Ten však náhle utlumilo jakési volání. Měl dojem, že ho někdo z dálky volá. Hlas nepoznával, ale znělo to velice naléhavě. Čím více se na hlas soustředil, tím více ho přitahoval, až se najednou, z ničeho nic, objevil na nemocničním sále, přímo vedle operačního stolu. Než se rozkoukal, proběhla skrze něj sestra, a tak rychle uskočil. Nechápal, jak se tam dostal a trhl sebou, když si všiml, že vedle něj stojí postarší muž. „Kdo jste?“ zeptal se ho muž nedůvěřivě. James se nezmohl na odpověď. Pohlédl na stůl a zjistil, že ten muž, co tam stojí vedle něj, leží i na tom stole. Lékaři ještě stále bojovali o jeho život, ale on věděl, že už je to marné. Ani nevěděl proč, natáhl ruku a usmál se na muže. „Pojďte.“ Zmlkl a pak dodal. „Nejsem si sice jistý, že vím, co dělám, ale myslím, že tady už nemáme být.“ Muž mu ruku nejistě podal a v tu chvíli byli oba dva opět v parku. „Kde to jsme?“ nevěřil muž svým očím. „To kdybych věděl.“ prohodil James. „Jedno ale vím. Tady teď musíte zůstat. Všechno bude dobré, uvidíte.“ Sám neměl tušení, proč to říká, jen to v sobě cítil.

To už ho ale volal další hlas, a tak než se nadál, stál opět na nemocničním sále. Tentokrát to však nebyl muž, ale mladá žena. Zřejmě pochopila, co se stalo a jakmile si Jamese všimla, začala od něj couvat. „Ne! Já nikam nejdu!“ ječela, a když se k ní blížil, ustupovala pořád dál. „Nevezmeš si mě!“ Jamese to vyvedlo z míry. Pohlédl na ženu ležící na stole a pak na tu, co stála před ním. Byla tak mladá. Nemohlo jí být ani třicet. „Já nechci. Ještě ne.“ Hlesla žena a z jekotu přešla do usedavého pláče. James si vždycky připadal jako tvrďák, ale když tohle uviděl, jakoby se v něm něco zlomilo. I on najednou cítil, jak mu oči vlhnou. Beze slova natáhl k ženě třesoucí se ruku. „Ne. Ne. Prosím“ „Musí to tak být. Je čas.“ Mluvil klidně, přesto se mu hlas jemně třásl. „Nebude to bolet, slibuji.“ Na tváři dokonce zvládl vykouzlit letmý úsměv. Žena mu podala svou třesoucí se ruku a už stáli oba v parku. Tam se zhroutila do trávy a dala se do pláče. Jamese nenapadlo nic lepšího, než se sklonit k ní a říct jí něco utěšujícího, ale nic ho nenapadlo. Vůbec nic. „Proč?“ zeptala se ho najednou. „Nevím.“ Zavrtěl hlavou. „Ale už to bude dobré. Uvidíte.“ „Nebude. Všechno jsi mi vzal! Děti, manžela! Co si teď počnou?“ vší silou ho udeřila oběma rukama do prsou. Nečekal to a ustoupil o několik kroků nazpět. Překvapeně si mnul hrudník. Myslel, že ani tady se ho nemůže nic dotknout.

Sotva se vzpamatoval, chtěl ženě ještě něco říct, ale byla pryč. Nikde po ní nebylo ani památky. Stál tam, zaraženě koukal před sebe a v hlavě měl totální zmatek. Vyčítala mu, že ji sem vzal. Ale on za to přece nemohl. On to nechtěl dělat!
„Svět není jen černobílý.“ Ozval se vedle něj klidný hlas. Otočil se a spatřil postarší babičku, jak se na něj usmívala a ta slova zřejmě patřila právě jemu. „Prosím?“ „Není to jen tak, nebo onak.“ pokračovala. „Vše má své výhody i nevýhody. Vezmeš sem někoho, kdo na to nebyl připravený a on to nepochopí. Nevysvětluj mu to. Dojde k tomu sám. Nebo přivedeš někoho, kdo se sem chtěl dostat ale až tady si uvědomí, jak velkou chybu udělal. Ani takovému nic nevysvětluj. Každý jsme svého osudu pánem, ale každý máme jen vyměřený čas. Jen hlupák by jím plýtval.“ Ve tváři se jí najednou usadil smutný výraz. „Přišla jsem o obě dcery. Kdybych mohla, dala bych jim klidně všechen svůj zbývající čas, ale nemohla jsem. Skoro třicet let jsem musela žít s vědomím, že mé malé holčičky jsou někde tady. Neuplynul den, kdy bych neprosila, abych tu místo nich mohla být já. Někdo má času moc a plýtvá jím, někdo ho má málo a nestihne si ho ani užít. Pamatuj si to. Svým časem nikdo nesmí plýtvat. Na to je život až příliš krátký.“ Usmála se na něj, pohladila ho jemně po ruce a obrátila se k odchodu. James stál jako přimrazený. Nezmohl se na jediné slovo. Běželo mu hlavou všechno, co mu babička řekla, jen smyslu to nějak nedávalo.

Jenže neměl čas se nad tím pořádně zamyslet. Zpět na zem ho táhlo další teskné volání. Ale tohle volání bylo jiné. Zvláštní.
Tentokrát se nezjevil v nemocnici, ale na nějaké venkovské cestě. Hrůzou vytřeštil oči. Před ním leželo na střechu převrácené auto, z motoru se nebezpečně kouřilo, všude byla spousta střepů a ještě další řidič, který se snažil zraněným pomoct.
James pomalu dokráčel k autu, protože nikde nikoho neviděl. Kdyby nebyl mrtvý, nejspíš by to s ním rovnou seklo. Uvnitř auta byli dva lidé. Muž za volantem při vědomí nebyl, ale podle druhého řidiče, který se ho snažil dostat ven, nejspíš žil. Vzadu na sedadle však ležela malá holčička. Mohlo jí být maximálně osm let.
Dlouhé tmavé vlásky jí spadaly do čela a slepovaly se krví, která jí vytékala z hluboké rány na hlavě. James jen stál, ochrnutý tou hrůzou, kterou viděl. To už v dálce zaslechl sirény a během minutky se místo začalo hemžit záchranáři, policisty i hasiči.

Probíhali skrze něj a jemu to bylo jedno. Věděl, co přijde, ale nechtěl si to připustit. Ještě, než se záchranářům podařilo dostat oba dva z auta, stála holčička vedle něj. Aniž by si to uvědomil, oči měl zalité slzami. Holčička se na něj podívala. „Proč pláčeš?“ nevěděl, co říct. „A kde mám tatínka?“ rozhlížela se. „Ne…“ hlesl tiše James. „Tohle nemůžu.“
Než si stihl uvědomit, co vlastně dělá, ustoupil od holčičky o několik kroků. „Nemůžu…“ zopakoval tiše. „Ale musíš.“ Ledový, klidný hlas za sebou poznal. Stál tam Smrťák. „Ne. Je moc malá. Nemůžu ji odvést.“ „Na to se tě ale nikdo neptá. Přišel její čas, musíš ji odvést.“ „Ale proč?“ utíral si slzy, přes které už skoro neviděl, rukávem svého dlouhého pláště. „Protože tak to prostě je. A ty nerozhoduješ o tom, koho si vezmeš a koho ne. Bereš duše, kterým nastal čas. Nemusí se ti to líbit, ale musíš to udělat.“ „A co když to neudělám?“ „Jaký smysl by měl život, kdyby nebyl konečný?“ zeptal se ho Smrťák a popošel trochu blíž. James neodpověděl. Přemýšlel, ale nic ho nenapadlo. „Odveď ji. Nemáš na výběr.“ A než James stačil jakkoliv odporovat, zmizel.
Otočil se proto k holčičce. Znovu si otřel rukávem oči a dřepl si k ní. „Půjdeš teď se mnou na jedno moc hezké místo, ano?“ holčička na něj koukala svýma velkýma tmavýma očima. „A můžu si vzít sebou svého méďu?“ James se rozhlédl. Skutečně. Na sedadle ještě stále ležel malý plyšový medvídek. Ani nevěděl, proč to dělá, ale zvedl se, došel k vraku auta a sáhl po medvídkovi. Hodně ho překvapilo, když najednou v ruce držel jeho věrnou kopii. Jakmile ho však holčičce podal, usmála se na něj. „Tak, teď už můžeme jít.“ Chytila se ho za ruku a oba stáli na zelené louce v parku. „Děkuju.“ řekla mu s úsměvem holčička a odběhla pryč.

James byl v šoku. Nechápal, jak to, že byla tak klidná. Nebo si to snad neuvědomovala? Nevěděla snad, že její život skončil? Byl úplně zničený. Připadal si strašně, protože to byl on, kdo ji odvedl. Byl to on, kdo svým způsobem mohl za to, že umřela. Vyčítal si to.
Zhroutil se pod nejbližší strom, opřel se zády o jeho mohutný kmen a hlavu schoval do dlaní. Rozplakal se. Nemohl to ovládnout. Na jedné straně věděl, že se chová hloupě, na druhé však věděl, že to z něj nějak musí vyjít ven. Všechny ty emoce, které se v něm kupily během té doby, co z něj Smrťák udělal svého pomocníka.

A pak v hlavě uslyšel další volání. A další, a ještě jedno. Tolik hlasů v hlavě ještě neměl. Silou vůle se snažil zůstat v parku a nikam se nepřesouvat, jenže marně.

Dálnice. Hukot sirén, blikající světla majáčků, které jediné osvětlovaly jinak temnou noc. Zápach vytékajícího benzínu a neuvěřitelný chaos. Ani se nemusel rozhlížet. Věděl, co se stalo. Hromadná nehoda. Srážka kamionu s autobusem a dvěma osobními auty. Všude byla spousta krve, křik zraněných a pak ještě vedle cesty postávalo několik lidí. Někteří z nich nechápavě pozorovali ten chaos kolem nich, někteří však třeštili oči na Jamese a dokonce na něj ukazovali prstem.
„To ne…“ hlesl tiše. Naprosto přesně věděl, co jsou všichni ti lidé zač. Ale bylo jich tolik. Ženy, muži, děti… Zřejmě to byl nějaký zájezdní autobus a on se měl postarat o to, že někteří z nich domů už nikdy nedorazí. Nemohl se na to dívat. Zmizel.

nalistovat pokračování…

Vydáno v původním znění bez úprav.
Autor bude zveřejněn po ukončení Spisovatelského klání.