Probuď se, nebo zemřeš – 3. kapitola

Třetí část příběhu do Spisovatelského klání…

*

Arábie čeká. To bylo snadné říct, ale horší bude se tam dostat. „Nebude to tak snadné,“řekne zamyšleně Satoshi . „Chrám je chráněný magií silnější než ty naše. Mao objevil zakázané umění, takže se můžeme dostat jen do míst, kde by chrám měl být. Ale jak se dostaneme dovnitř… to ještě nevím,“povzdechl si a já se podíval i na Rianu a Aimei. „Nezbývá nám než zkoušet to a nějak se dovnitř dostat,“zamumlám a cítím, jak mě Aim chytla za ruku a lehce se na mě usmála. „Neboj, dostaneme se tam.“

Podívám se na Satoshiho a Rianu, která chvíli koukala směrem k mému boku, kde jsem měl připevněnou hůl. Nezdálo se mi to, nikdy jsem ji neviděl tvářit se takto. „Ri?“zamumlám a ona sebou trhne a koukne se na mě. Znovu se usměje, tak jako vždy a zavrtí hlavou, abych se na nic neptal, za ta léta s ní, jsem si už na její pohnutky zvykl. Proto si jen povzdechnu a přikývnu, že chápu.

Satoshi k nám natáhne ruku. „Pojďte, všichni se chytněte, nebo tu zůstanete,“řekne a my ho poslechneme a chytíme se jeho ruky. Zase ty přesuny. Naštěstí, ale Satoshiho element není oheň, tudíž mi tu zase tolik nevadí. Zavřu však i přes to oči a vnímám jak se na mě Aimei natiskla. Potom už jsme všichni pocítili to škubnutí a silní vítr jak nás Satoshi všechny přemístil na to místo. Jenomže co to bylo? To místo? Rozhlédl jsem se a viděl jsem, jak se kolem nás rozprostírá poušť. Všude samý písek. Zakryju si oči, jak zafouká vítr a zvedne tak písek, který nám nalétal do očí. „To fuj!“pronese nespokojeně Riana, čímž rozpustí to ticho, které nastalo. „Jsme tu,“ozve se Satoshi a já se na něj podívám a povytáhnu obočí. „Tu? Kde tu? Není tu nic než písek a… a zase písek,“zamračím se a rozhlížím se. Aime mi však zaťuká na rameno a ukáže rukou kamsi za nás. Otočím se a uvidím, že na jednom místě, jako by písek obtékal neviditelný objekt. „Měl bys být taky tak všímavý Ciri, zachraňujeme tvého bratra,“udeří mě Ria do zad, až poposkočím. Kouknu se na ni a ona se pobaveně culí. „No jo, vždyť já vím… omlouvám se,“povzdechnu si. Měl bych být přinejmenším tak dobrý jako můj bratr. Ale já? Neumím ovládat svou moc, neumím si všímat důležitých maličkostí. Úplně si představím, co by teď řekl můj bratr. „Moc se podceňuješ Ciri. Tvoje sebevědomí potřebuje pořádně nakopnout.“

„Ano Aimei má pravdu, to je chrám. Ovšem jak se dostat dovnitř něčeho co nevidíme?“klade Satoshi otázku na níž neznám odpověď. Měl pravdu, jak? Kudy? Jak víme, že jen bezcílně nenarážíme do neprostupných stěn? „Musíme najít dveře, ale jak?“šeptám si spíš pro sebe. Jdu blíže k chrámu, jestli je to tedy skutečně on. Ale Satoshi a Riana se tady učili, tak by to měl být on, musí vědět, kde leží. „Buď opatrný. Pokusíme se najít vchod,“hlesne Ria a jde na ní vidět, že je hodně napnutá, asi tady na to nemá pěkné vzpomínky. Po očku ji chvíli sleduji, pak se ale zarazím o tvrdou chladnou a kamennou zeď. Došel jsem až k chrámu. Přejížděl jsem po ní rukou a hledal náznak nějakého vchodu, nebo dveří. Z ničeho nic o něco zakopnu a spadnu. „Au!“syknu a ohmatávám to. Schody? „Našel jsem schody!“křiknu za ostatními. „Ciri tiše!“řekne naléhavě Satoshi a já zatrnu. Pravda, asi bych neměl všem uvnitř dát najevo: Hola hej jsme tady! Ale bylo pozdě. Zevnitř se jak vyhnali, ostré jehličky, nevím ani z čeho. Stihl jsem si jen rukama chránit obličej. Cítil jsem, jak se mi ty ostré věci zadírají do kůže. Přepadnu dozadu a to mě více méně asi i zachrání. V dalším okamžiku vnímám horko od Rianiných plamenů a jak mě Aime strhla stranou. Přikrčil jsem se vedle ní a zadíval se na ruce, které mě bolestně štípaly, a byli plné krvavých šrámů. Riana kolem celého chrámu držela ohnivou bariéru a Satoshi se mi koukal na ruce. „Není to hluboké,“zamumlá. „Písek,“dodá hned v zápětí a já se kouknu na své ruce. Opravdu v rankách byl písek, ty jehličky musel být písek prudce vyslaný proti nám.

„No páni!“ Aim otevře na prázdno pusu a zahledí se před sebe. Podívám se také. Pod Rianinými plameny se pomalu začal objevovat onen chrám. Sám zůstanu v úžasu zírat na to, co se před námi ukazovalo. Postavím se a o pár kroků ustoupím. Šokovaně kouknu na Riu. „Jak?“zeptám se jí a její plameny ustoupí. Pohlédne na nás a pak zpátky na chrám. „Netuším,“zavrtí hlavou. Chrám byl dost poničený a bylo vidět, že se ho pokusili zničit a spálit. Ale skoro i jako by se ho někdo pokusil opravit.

„Mao se musí činit, aby ho opravil,“řekne Satoshi a zamračeně celou tu podívanou sleduje. Ria vypadala ještě víc naštvaně než předtím. Satoshi k ní přešel a objal ji kolem ramen. „No tak, vím, že tento chrám nepřipomíná nic pěkného. Ale netvař se takto. Zlepšila ses, takto odhalit chrám,“usměje se na ni povzbudivě a pak se podívá na nás. „Buďte obezřetní, už o nás nejspíše vědí. Tohle byla jen nastražená past, ale mohla je upozornit,“vyzve nás a rukou pokyne, ať jdeme. Vydáme se po schodech. „Nevíme kolik jich uvnitř může být. Myslíš, že už stihl sehnat nějaké kumpány Sato?“ptala se Aimei a mě se víc a víc stahoval žaludek. Dostával jsem strach. Hlavně vím, že já se neubráním, neumím svou moc ovládat, nezešílel jsem tak trochu? Zhluboka se nadechnu a pomalu vydechnu. Musím se uklidnit, jinak budu ještě snadnějším terčem, než jsem teď. A taky se nesmím podceňovat, musím myslet na brášku, na to co mi vždycky říkal. Lehce se pousměji, ale pak mi dojde, že mi unikla asi polovina konverzace, co mezitím zbytek naší skupinky vedl. Snad to nebylo nic důležité.

Dostaneme se dovnitř. Vypadalo to tu zničeně, jak všechno pohlcoval tehdy oheň. „Jdeme a tiše!“zašeptá Satoshi a snažíme se držet v ústraní. Procházeli jsme mezi zničenými věcmi, ovšem asi nám nebylo přáno. Během chvíle na nás zaútočili. Satoshi nás s Aime hned chránil. Ovšem Aim se nenechala zahanbit a vyslala proti protivníkům šlahouny ostrých růží. Zatímco já jsem naprosto zatuhl. Dech se mi zrychlil jako bych dostal záchvat. Slyšel jsem, jak na mě volají. „Ciri! Ciri!“svět se mi motal. Rukou jsem snad instinktivně nahmatal hůl. Cítil jsem, jak mi celé tělo pulzuje, jako bych cítil podivnou sílu až v konečkách prstů. Znaky na holi se rozzářili a já se snad až zázrakem uklidnil. Vzhlédl jsem. Najednou mé, jinak obě jinak barevné, oči zářili stříbrně, jako byl svit měsíce. Roztočil jsem hůl před sebou a potom jí prudce švihl do strany a velká vlna smetla oba dva protivníky k zemi. Začali prskat vodu a pokusili se zaútočit znovu. Prudce jsem uhodil holí do země a voda se kolem nic stočila a oba se začali topit uvnitř velké bubliny.

Pak se bublina rozprskla a já spadl k zemi. Hůl mi vypadla z ruky a přestala zářit, i mé oči byly v normálu. Aime mě zachytila a znepokojeně se na mě dívala. Satoshi a Riana zírali snad ještě víc nevěřícně. „Co to sakra…,“vydechla Riana a podívala se na ty dva, kteří se zvedali ze země a dali se na útěk. Sato se ke mně sklonil a já se cítil tak slabý. „Co… co se stalo?“ Nic jsem nechápal. „Ty nevíš?“zeptal se Satoshi a opatrně si mě prohlížel zblízka. Jen zavrtím hlavou. „Pamatuji si, jak mě zaplavil strach a potom… jak ležím na zemi,“chytnu se za hlavu a opatrně se posadím a podívám se na ostatní. Všichni se tvářili tak nevěřícně. Podívali se po sobě a potom mi konečně řekli, co se ve skutečnosti stalo. Musel jsem se v té chvíli tvářit ještě nevěřícněji než oni před tím. Nechápal jsem to. Jak se tohle mohlo stát?

Ale nebyl čas, museli jsme se dostat někam, kde nebudeme tak na ráně. Satoshi mi pomůže vstát a snažíme se najít nějaké bezpečné místo. Místo toho, ale najdeme Ceirana. Byl za řetěz upevněný ke zdi. Jen co nás uviděl, vytřeštil oči. „Co? Co tu děláte? Ciri? Bráško…,“vypadal neskutečně šťastný, ale zároveň ustaraný. „Musíte vypadnout, tady není bezpečno!“naléhavě na nás koukal. Zavrtím hlavou. „Bez tebe nikam nejdu.“ Byl jsem ještě hodně unavený, ale pomalu jsem se z toho vzpamatovával. „Ri, prosím,“požádám ji a ona chytne řetěz a pomocí svého žáru se jí povede ho roztavit. Obejmu bráchu a on mě. Zavřu oči. Mohl jsem ho zase objímat. „Musíme domů, půjdeme domů… do bezpečí,“šeptám. „Co se ti stalo, bráško?“ptá se ustaraně. „Tady ne,“přeruší nás Satoshi a strká nás pryč. Přišlo mi to až moc snadné. Za Rianou se objeví dva muži a chytnou ji. „Jděte!“křikne po nás a my se rozběhneme pryč a za námi se znovu rozpoutá Rianino ohnivé peklo. „Ta to zvládne,“řekne Sato. Seběhneme schody a už jsme byli u dveří.

Chtěl jsem za ostatními vyběhnout ven, ale narazil jsem do větrné zdi. Ceiran se hned otočil. „Ciri! Ne Ciri!“udeřil do větrné bariéry. Otočím se a vidím tam toho muže co Ceirana unesl. „Ale, ale kampak se ti zachtělo? Už se s námi loučíš? Vždyť jsi teprve přišel… Unesl jsem nesprávného a ty mi přijdeš rovnou do náruče, jak milé od tebe,“ušklíbl se nehezky a já se celý zachvěl. Chtěl jsem šáhnout po holi, ale ucítil jsem na krku bolest, jak jsem dostal elektrický šok od muže, který netuším, jak se tam vzal. Slyšel jsem hlasy Satoshiho, Ceirana a Aimei jak volají mé jméno a snaží se ke mně dostat. „Bylo to jednoduché, nechat tě dostat se k bratrovi, zjistit zda jsi to opravdu ty… ten co ovládá legendární umění. Probudilo se to v tobě přímo před mýma očima, bylo to úchvatné. To co jsem tak dlouho hledal je teď v mých rukou.“ Vnímal jsem ho, ale tělo mě neposlouchalo. „A aby toho uspokojení nebylo málo,“pokyne rukou a já stočím pohled vedle něj, kam dojde Riana. Bez jediného škrábnutí, bez jediného náznaku, že by chtěla útočit. Zadívala se na mě. „Odpusť Ciri, vždy jsem byla na jeho straně,“pronese a já vidím, jak jí Mao objímá kolem pasu a políbí ji. Zatemnělo se mi před očima. Tohle nemohlo být skutečné! Pomalu jsem ztrácel vědomí a v hlavě měl jedinou myšlenku, Riana… ta která nás vychovávala a učila, ta která mě a bratrovi nahradila rodinu… byla zrádce.


Vydáno v původním znění bez úprav.
Autor bude zveřejněn po ukončení Spisovatelského klání.

Odeslat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.