Učedník Smrti – 2. kapitola

Druhá část příběhu do Spisovatelského klání…

Bolest, vzdálené šumění v uších, rozmazané barvy a nevěřícný údiv nad tím, co se to vlastně stalo. Neuvědomoval si pořádně nic. Zatím.
Do nemocnice ho převezli velice rychle, přesto byl jeho stav natolik vážný, že šance na přežití byla opravdu malá. Rovnou putoval na sál, kde se pokoušeli zastavit masivní vnitřní krvácení a pak… „Ztrácíme ho!“ Ten zvuk však James nevnímal. On měl náhle pocit, že všechno je v pořádku. Najednou ho nic nebolelo, neslyšel žádný podivný šum, ani vidění neměl rozmazané.

Posadil se. Připadal si podivně lehký, a když si prohlédl své ruce, pochopil. Z nějakého nepochopitelného důvodu byly skoro průhledné. Běžně by ho to nejspíš strašně vyděsilo, ale teď byl až nečekaně klidný. Bylo to zajímavé, to ano, ale neděsilo ho to. Jen mu pomalu docházelo, co se děje. Byl mrtvý. Nebo přinejmenším právě umíral.
Seskočil ze stolu a chvíli s nevírou ve tváři pozoroval, jak se mu lékaři snaží zachránit život. Ale kromě něj a lékařů, byl v místnosti ještě někdo. V rohu, vlastně vedle dveří, se vznášel podivný černý stín. James si myslel, že se jen zbláznil, ale rozhodně tam byl. Neměl žádný jasný tvar, nedalo se říct, co přesně to je, ale rozhodně se tam vznášelo cosi… černého a čím déle jeho oživování trvalo, tím více se zdálo, že stín získává jasnějších obrysů.

Než si ale stihl uvědomit, co to vidí, otevřel oči. Bolest byla zpět, hukot nepříjemně zesílil a opět viděl rozmazaně. Sotva stačil postřehnout, že na něj mluví jeden z lékařů. Pak mu svět zčernal před očima.

***

Úplné uzdravení trvalo několik měsíců. Bylo dlouhé, bolestivé a pro Jamese také bezvýchodné. Od té doby, co mu sdělili onu strašlivou zprávu, že při autonehodě ztratil oba své rodiče a jen se štěstím vyvázl, úplně ztratil chuť do života. Jeho rodina byla jeho světem. Přijít o ni, bylo, jako přijít o část sebe. Najednou nebylo proč vstávat, proč žít.

Už od pobytu v nemocnici pravidelně navštěvoval psychologa. Ne snad, že by to podle jeho mínění mělo nějak valný účinek, přesto však zjistil, že když si o tom všem popovídá, alespoň částečně se mu uleví. Zapomenout ale nemohl. S každým krokem cítil ztrátu a čas moc nepomáhal.

Od oné nehody také bydlel s Mandy. Starala se o něj, a také bylo daleko snazší zaplatit byt ve dvou, než kdyby se o to pokoušel sám. Hodně mu také pomohla, když musel vyřešit věci po rodičích a byla mu oporou, bez které by to nejspíš vůbec nezvládl.

Ať se však snažil sebevíc, myšlenky na rodiče nedokázal nijak zapudit. Někdy v noci se přistihl, že si vlastně přeje, aby byl mrtvý, stejně jako oni. A společně s touto myšlenkou se mu na mysl drala také druhá. Ten stín… to se mu jen zdálo nebo to bylo skutečné? O tomto svém zážitku neřekl nikomu. Ani Mandy ne. Nechtěl jí přidělávat další starosti. Jeho samotného to však užíralo a nedalo mu to spát. Až mu to jednou konečně došlo.
Čím déle ho lékaři nemohli oživit, tím zřetelnější ten stín byl. Kdyby ho oživit nedokázali, spatřil by konkrétní osobu? Nebo co by to bylo? Jedno věděl jistě. Byla to Smrt.

Tuto myšlenku v sobě nosil dlouhou dobu. Neexistoval bohužel žádný způsob, jak se o tom ujistit. Ani o tom nemohl s nikým mluvit. Však jak by se ostatní tvářili, kdyby řekl, že tam, v nemocnici, viděl smrt, když sám umíral? Jak by jim vysvětlil, že z toho všeho, co se stalo, viní právě ji? Že to ona je zodpovědná za to, že ztratil rodiče? A jak by vysvětlil, že se jí chce pomstít, ať to stojí, co to stojí? Věděl pouze jedno – existoval jediný způsob, jak to zjistit.

Aby přišel na jiné myšlenky, a aby jeho uzdravování bylo co nejsnazší, rozhodla se Mandy, že bude nejlepší, když bude neustále mezi přáteli. Na jeden z letních víkendů proto naplánovala grilování na chatě u jezera s celou jejich partou. Vlastně by udělala cokoliv, jen aby James přišel na jiné myšlenky. A byla poměrně překvapená, když ochotně souhlasil.

Kdyby jen věděla, že se mu v hlavě rodí plány, se kterými by rozhodně nesouhlasila, a víkend u jezera do nich naprosto přesně zapadal.

Než se nadál, už to bylo tady a on prozkoumával okolí chaty. Sám. Stála na břehu velikého temného jezera a také napůl posazená v lese. V noci se kolem toulali jeleni a srnky, divočáci, a když měl člověk štěstí, uslyšel i vlky. Byla to zkrátka divočina. A přesně tu měl James rád.
Tady však nešlo ani tak o přírodu, jako o přátele, které měl sebou. Mandy si dala záležet, aby tam s ním bylo co nejvíc kamarádů a aby se opravdu bavil. A James se chvíli i skutečně bavil. Fungovalo to, přišel na jiné myšlenky. Přesto měl pořád v hlavě svůj plán. Naprosto šílený plán, ale on neviděl jiné východisko.

Během večerního posezení u táboráku někoho napadlo, že by si mohli zahrát flašku. Okořenili to však tím, že každý, na koho flaška ukázala, se musel napít. Během chvíle byli všichni ve velice veselé náladě až na Jamese. Ještě stále měl zakázáno, ze zdravotních důvodů, pít ve větší míře, proto byl daleko střízlivější než všichni ostatní.

Když ho flaška omrzela, pouze přátelům oznámil, že se půjde projít a vytratil se. Veden pouze svými myšlenkami došel na molo k jezeru. Stál tam, díval se na černou a neproniknutelnou vodní hladinu, poslouchal zvuky noci a v tu chvíli se ho zmocnil zvláštní pocit. Nebyl to ani tak smutek. Na ten byl zvyklý a cítil ho pokaždé, když si nedal úplně pozor, ale tohle bylo něco jiného. Něco hlodavého. A pak, aniž by přemýšlel nad tím, co vlastně dělá, skočil do vody.

Propadl se klidnou hladinou, ale nezačal stoupat zpět nahoru. Oblečení, které měl na sobě, ho začalo pomalu stahovat dolů, ke dnu, a on se nechal. Sám by nejspíš nebyl schopen vysvětlit proč, ale bylo to tak. Během pár minut se mu začalo zatmívat před očima a právě v tu chvíli si ho všiml znovu. Voda kolem něj byla sice temná, ale tenhle zvláštní stín jakoby vystupoval. Jakoby v té vodě snad ani nebyl…

Když se probral, ležel na mole, promočený až na kost, třásl se zimou a kolem sebe viděl vyděšené tváře svých přátel. K jeho jedinému štěstí ho jeden z nich viděl skákat do vody, jen díky alkoholovému opojení trvalo déle, než jim došlo, co se děje, když nevyplaval. Zachránili ho na poslední chvíli, ale James vlastně dosáhl svého.

Teď už si byl jistý, že ten stín se mu prvně nezdál a byl si také jistý, že to byla skutečně Smrt. Čekala tam a až by bylo příliš pozdě, vzala by si ho sebou. Tak, jako si vzala i jeho rodiče.

„Ty jsi vážně úplný idiot!“ hulákala na něj Mandy. „To ses snažil zabít, nebo co?“ byla nepříčetná a bušila do Jamese pěstmi, dokud ji jeden z jeho kamarádů neodtáhl. „Nech ho přece. Vždyť se ještě ani pořádně nerozkoukal.“ domlouval jí. Pro Mandy to však byla pořádná rána. Vůbec si nedokázala představit, že by o něj přišla. Tak důležitý pro ni byl.

Návrat do všedního života po tomto zážitku byl pro Jamese poněkud složitější. Mandy na něj dohlížela skoro jako hlídací pes. Měla strach, aby se nepokusil si znovu ublížit. Také sezení se svým psychologem měl častější a dostal nějaké léky na uklidnění, neboť se lékaři domnívali, že za to může přílišné stresové vypětí a že jen potřebuje trochu uklidnit.

O jeho záměru ani o tom, co opět viděl, nikdo nevěděl. A on to ani nikomu říkat nehodlal. Znamenalo by to, že by ho považovali za blázna a nejspíš by skončil někde na psychiatrii.

„Co bys řekl tomu, kdybychom si šli večer někam zatancovat?“ vytrhla ho z myšlenek Mandy. Stála před ním v krásných společenských šatech, které právě vytáhla ze šatníku. „Už dlouho jsme nikde nebyli a zrovna dneska je ten ples.“ „Mmm…“ zahuhlal James. „Když mně se nikam nechce.“ „Ale nebuď takový!“ škemrala Mandy. „Vždyť víš, že neumím tancovat.“ Odporoval James. „No a co? Stačí, když se budeš jenom pohupovat do rytmu. Prosím.“ Udělala na něj smutná psí očka a dosáhla svého. „Tak jo. Ale nic pošahaného tančit nebudu!“ ujistil ji ještě.

Mandy nadšeně odběhla a James se s povzdechem vydal hledat své společenské oblečení. Docela totiž pochyboval, že nějaké má. Při důkladné prohlídce své skříně narazil na něco, co ho donutilo přemýšlet o něčem naprosto jiném. Z jedné staré tašky se mu, div ne na hlavu, vysypalo pár starých tátových věcí. Mezi nimi i starý lovecký nůž. James si vzpomněl, jak mu táta kdysi říkal, že s tímhle nožem přeřízne cokoliv. Nevypadal na to sice, ale byl stále pořádně ostrý.

James ho držel v ruce a hlavou se mu honilo tolik myšlenek. Na ples úplně zapomněl a na to, že si má hledat svůj oblek, zrovna tak.

„Půjdu se na chvilku projít.“ Oznámil Mandy přes dveře koupelny. „A kam jdeš?“ „Nikam, jen se na chvilku projít. Potřebuju na vzduch. Za chvilku budu zpátky, slibuju.“ Její odpověď byla nezřetelná, ale James si byl jistý, že ať odpověděla cokoliv, velkou radost z toho neměla. Však od té doby, co se pokusil utopit, ho nechtěla nechat dojít samotného pomalu ani na nákup.

Proto se vytratil dřív, než stihla ze sprchy vylézt a zabránit mu v odchodu. Vlastně ji na jednu stranu chápal. Připadal si provinile, když se tak venku procházel, ale nebylo mu pomoci.
Bezmyšlenkovitě bloudil po okolí, až ho jeho kroky dovedly ke starým opuštěným garážím. Vandalové je zdemolovali, a protože to byla oblast trochu dál od města, moc lidí si tam auto nedávalo. Nakonec garáže zpustly a staly se rájem bezdomovců.

James si našel jeden opuštěný kout, opřel se tam zády o zeď staré garáže a pouze nepřítomně zíral před sebe. Pak zalovil v kapse bundy a vytáhl z ní lovecký nůž. Chvilku si zálibně prohlížel jeho ostří. Bylo opravdu dokonalé. Snad by i opravdu přeřízlo cokoliv. Jen na chvilku mu bleskla hlavou Mandy. Jak moc se bude trápit, když to udělá? Ale co když uvidí rodiče? Bylo těžké říct, jak dlouho tam seděl, opřený o zeď, zíral na nůž a přemýšlel.

A přece se nakonec odhodlal. Nenávist, kterou choval k tomu černému stínu, byla větší než starosti, které bude mít jeho nejlepší kamarádka. Zvedl nůž a na zápěstí se mu objevila hluboká rudá čára. Bolestí se zkroutil do klubíčka a jen tak tak se ovládl, aby nevydal hlasitý výkřik bolesti. Po zápěstí se mu řinul proud teplé a lepkavé krve. Kdyby byl jen trochu více při smyslech, nejspíš by přestal, ale on už přestat nemohl. Ještě jednou sebral veškerou sílu, kterou měl a řízl podruhé. Ta bolest byla strašná. Projížděla mu tělem od prstů až do palců u nohou. Krev byla teď skoro všude a on upustil nůž. Nemohl ho udržet, už neměl sílu, aby své dílo dokonal. Teď mohl jen čekat, až to konečně přijde.

„Co jsi to za pitomce, že si nedáš pokoj!“ zahřměl podivně vzdáleně hlas vedle něj. Zmateně se rozhlédl. Myslel si, že snad blouzní. Že už ztratil tolik krve a tohle se mu zdá. Ale ne. Vedle něj stála postava v tmavé kápi, zírala přímo na něho a sršelo z ní cosi majestátního, hrůzného a temného. „Co si myslíš, že děláš?! Tvůj čas nepřišel! Jsi snad takový hlupák?!“ ten hlas mu zněl nejspíš jenom v hlavě, jinak to nebylo možné. „Ty… ty jsi Smrt?“ otázal se zmateně. Nebyl si ani jistý, jestli to doopravdy řekl nahlas nebo to bylo jen v jeho hlavě. „Jsem mnoho věcí. Za to vím, co jsi ty! Hlupák, co se snaží zahodit svůj život!“ „Já tě hledal! Chtěl jsem tě vidět! Vzal jsi mi rodiče!“ v Jamesovi najednou vzkypěla taková nenávist, až najednou skoro potlačila onu příšernou bolest a přicházejí otupělost. „Ne, chlapečku. Já za to nemohl. Byl jejich čas. Tak to na světě chodí. Naposledy tě tady nechám. Až se uvidíme příště, už nebude cesty zpět.“ „Ne!“ vykřikl James. „Já chci jít s tebou! Chci jít s tebou!“ „Nevíš, co žádáš! Jsi hlupák!“ James však trval na svém. „Chci jít s tebou! Vzal jsi mi rodinu! Chci jít taky!“ Smrťák se ani nepohnul. Skoro se zdálo, jakoby přemýšlel. Nejspíš se díval přímo na něj. Bez hnutí. „Dobrá. Ukážu ti, jak jsi promarnil svůj život!“ sáhl na Jamese a ten v tu ránu necítil vůbec nic.

nalistovat pokračování…

Vydáno v původním znění bez úprav.
Autor bude zveřejněn po ukončení Spisovatelského klání.

Post Views: 151