Pronásledovaná – 2. kapitola

Druhá část příběhu do Spisovatelského klání…

Kapitola druhá – Pocity

Dívka zděšeně vykřikla a prudce se otočila. Vytřeštěnýma hnědýma očima pátrala po setmělém pokoji za sebou. Srdce jí bušilo tak, že jí bolela hruď. Zrak jí klouzal po jednotlivých kusech dřevěného nábytku a mysl se připravovala na setkání tváří v tvář s tou děsivou bytostí, kterou kniha popsala. Ale nic se nedělo. Pokoj byl stále takový jako vždy. Knihy byly na svém místě pečlivě seřazené v knihovně, květiny tiše odpočívali na okně a polštáře se líně válely na křeslech na druhé straně konferenčního stolku. Petra se zmateně zarazila, ještě jednou se pomalu a velice pečlivě rozhlédla po pokoji od jednoho koutu k druhému a pomalu se začala uklidňovat. Chtěla vstát a při tom si uvědomila, že sedí na zemi. Zřejmě při tom leknutí spadla z gauče aniž by to byla zpozorovala. Opřela se tedy o okraj gauče a vytáhla se nahoru pozorovaná zmatenu fenkou, kterou nejspíše shodila spolu se sebou.
„Promiň Zlatíčko,“ pohladila fenku po hlavě ale ta lehce ucukne.
Jakoby se její ruky najednou bála.
„Já vím, jsem husa. Vážně jsem si myslela, že je to o mě,“ zasměje se Petra i když jí při tom přejede mráz po zádech.
Kniha leží otevřená hřbetem vzhůru jen krok od ní. Dívka po ní sáhne ale pak zaváhá. Nedávný zážitek jí otřásl ačkoliv když na to pomyslela připadala si směšně.
Vážně se lekla knihy?

Avšak i přes své racionální myšlenky se nedokázala přinutit se do knihy znovu podívat. Nakonec jí jen rychle sebrala a vložila do knihovny vedle ostatní horory. Z jakýchkoliv dalších úvah jí vytrhlo zachrastění klíče ve vstupních dveřích a do bytu vrátil její vysmátý starší bratr.

Noc byla bezesná a temná. Ráno se dívka probudila jako by ani nezamhouřila oči a cítila se vyčerpanější než předešlý večer. Jen několik chvil jí trvalo, než se rozvzpomněla na předešlý den, krádež, podivnou knihu a temné mrazení. Prudce vstala a hodila nohy přes okraj vysoké postele. Jakmile se dotkla bosými chodidly dřevěné podlahy mrazení bylo zpět, silné a děsivé až se celá zase otřásla.

Už ne! pomyslela si ostře a odhodlaně došla do obýváku, kde bez pozdravu minula snídajícího bratra sledujícího hloupou komedii v televizi.
Bratr něco zamumlal plnými ústy ale nebylo mu rozumět a ani jí to nezajímalo. Odhodlaně, nedbaje na opakující se mrazivý pocit v celém těle, sáhla po knize a vyndala jí z knihovny. Otevřela jí zhruba v půlce a přelétla očima několik řádků.

Daniela, nedbaje na svůj nedělní šat, se hned po mši ctihodného otce Henryho vydala na procházku kolem útesů. Nárazy vln na okraje skal, ostrých jako břitvy, jí obvykle příjemně uklidňovali stejně jako lehká slaná chuť mořské vody ve vzduchu kolem. Dnešního dne to však bylo jiné. Od včerejšího podivného večera, kdy našla onu knihu, cítila zvláštní mrazení počínající v zátylku a konče až v koncích jejích dlouhých nohou. Cítila se hříšně a vnitřně špinavá, jako by se jí nečistě dotkl podivný muž. Ale přitom se včerejšího večera nestalo nic víc, než že ucítila něčí dech na krku.

Petra dočetla část odstavce a cítila smíšené pocity.
Vidíš?! napomenula se na jednu stranu.
Není to nic o tobě ani vzdáleně.

Avšak nemohla se zbavit dojmu, že je popis Danieliných pocitů až nápadně podobný tomu, co cítila večer i nyní ona sama. I přes tyto pocity však knihu zaklapla a vrátila zpět do poličky. Minula opět bratra, který se tentokrát ani neobtěžoval odtrhnout zrak od seriálu a šla se připravit do školy.

Dopoledne ve škole proběhlo jako v nějakém zamlženém snu. Petra si matně vybavovala předměty a učitele, možná, že jí i něco říkala Lenka, ale nebyla schopná vybavit si co a kde. Jako by jí od ostatních lidí odděloval malý neviditelný závoj, kterým proniklo tak každé třetí slovo.

„Haló, země volá Petru,“ ozvalo se před ní a ona malátně vzhlédla ke kamarádce, která zrovna přinesla dva tácy s těstovinami.

„Co?“ zareagovala dívka ospale.
„Co s tebou dneska je? Ptám se tě už po třetí jestli se dnes podíváme u tebe na nějaký ten film a ty vůbec nereaguješ,“ utrhla se na ní zrzavá kamarádka vyčítavým a značně dotčeným tónem.
Nebyla zvyklá, že by jí někdo ignoroval, natož kamarádka jako Petra.
„Promiň, skoro jsme nespala,“ zalhala tmavovláska aby omluvila svou netečnost.
„Zase jsi si celou noc četla? A co to bylo tentokrát? Ani jsi se mi včera nepochlubila, co jsi sehnala. Neměla by jsi to s tím čtením tak přehánět. Jako jo, je fajn být sečtělá a mít s lidmi o čem mluvit a tak, ale zase když budeš mít pořád nos vražený do knihy nikdy nikoho nesbalíš a tím pádem se nebudeš mít ani s kým o tom bavit,“ začala s oblíbenou smrští výčitek kamarádka a na důkaz zamrkala na chlapce s pískovými vlasy u vedlejšího stolu, který z ní nespouštěl oči.
Petra jí ovšem už zase nevnímala. Lenka si toho všimla a nasadila otrávený výraz.
„Tak co že sis to tedy koupila?“ zopakovala důrazně a lehce při tom bouchla dlaní do stolu aby se kamarádka probrala.
„No, to, …“ zakoktala se Petra.
Nevěděla co zalhat.
„Další horor,“ opáčila nakonec stručně.
„A to je všechno? Normálně mi okamžitě začneš vykládat o čem to je a kde už jsi a do kdy jsi si četla a dnes nic?“
„Nechci tě nudit,“ odsekla podrážděně Petra což i jí samotnou překvapilo.

„Obvykle ti to nevadí,“ odtušila Lenka a pohodila pečlivě vlasy aby je rozhodila po zádech.

Petra zaregistrovala závistivé pohledy nejméně pěti dívek v okolí jejich stolu.

„Hele nevím co ti je, ale fakt se dnes chováš divně. Víš, že když bys potřebovala můžeš si se mnou o čemkoliv promluvit, že ano?“ otočila zrzka a její tón teď zněl ustaraně a sestersky.

„Jasně, hele fakt jsem jenom unavená a nemám náladu. Necháme to video na zítra jo? Bráchanec bude zítra doma tak to bude při jednom,“ pokusila se o vtípek a dál už se jen soustředila na lepkavou hmotu na talíři.
Těstoviny neměli vůbec žádnou chuť. Cítila sice, že si něco vložila do úst ale jako by tam nic nebylo.

Teda ta kuchyně je tady čím dál horší, pomyslela si znechuceně.

Odpolední vyučování začalo a zdálo se, že uplyne ve stejně líném a zamlženém duchu jako předešlé hodiny.
„Vytáhněte si učebnice a nalistujte kapitolu šest,“ oznámila stroze vypadající učitelka středního věku aniž by otrhla zrak od tabule, kterou pečlivým písmem popisovala od shora dolů.
Petra mechanicky sáhla do batohu pod lavicí a nahmatal knihu ve velké kapse. Vytáhla jí a líně položila před sebe. A vykřikla.
Celá třída včetně učitelky se podívala směrem na tmavovlasou dívku, která vytřeštěně hleděla na jakousi starou knihu v kožené vazbě se smytým písmem ležící přímo před ní na její lavici. Mezi spolužáky to začalo šumět a ozvalo se i několik zasmání.
„Jste v pořádku slečno Kučerová?“ zeptala se kantorka netrpělivým hlasem ale když se pozorně na dívku zadívala její výraz se změnil ve starostlivý.
Petra na nic nereagovala. Neslyšela výsměch spolužáků ani dotazy učitelky. Viděla jen tu knihu a celým tělem jí projížděl chlad. Po několika vteřinách pocítila na ruce cizí dotek. Vykřikla znovu a i s knihou v rukou vyběhla ven ze třídy.
Lenka se stále nataženou rukou na Petřině lavici nevěřícně hleděla na otevřené dveře ve kterých kamarádka zmizela.
Když se vzpamatovala, elegantně se přihlásila a požádala o uvolnění ze třídy aby mola za kamarádkou.

„Celý den se necítila dobře, je možné, že se jí udělalo náhle nevolno,“ dodala na vysvětlenou a rychle balila své věci i věci kamarádky.

Poté co nejrychleji zmizela ze třídy aby jí kantorka nechtěla ještě více zpovídat jelikož naprosto netušila, co by jí měla odpovědět.

Zastavila se bez dechu a pokusila se rozhlédnout kolem sebe. Nohy jí bolely od běhu a plíce byly v jednom ohni. Musela se předklonit aby se mohla pořádně vydýchat. Pravou rukou si pevně tiskla bok, ve kterém jí při každém nádechu silně píchlo.
Co se sakra stalo? ptala se v duchu.
Co tady dělám? Proč jsme běžela?

Zmateně se rozhlížela a zjistila, že je na okraji cesty do parku nedaleko školy. Obvykle se tam po škole scházela mládež co se chtěla napít nebo si zakouřit ale teď bylo všude prázdno.
„Fuj, ty jsi mi dala,“ ozval se za ní udýchaný hlas, „fakt jsme netušila, že umíš běhat tak rychle.“

Lenka se se sýpáním zhroutila na nejbližší lavičku a ze zad shodila kamarádčin batoh.
„Pro všechno na světě co tě napadlo takhle utéct?“
Zadívala se na kamarádku které se na tváři zračil výraz naprostého údivu.
„Já utekla?“ zeptala se Petra zmateně a opatrně se posadila na zeleně nalakované dřevo lavičky vedle Lenky.

„Co blázníš? Jasně, utekla jsi, toho sis asi musela všimnout,“ nehodlala přistoupit na její hru kamarádka.
„Já si pamatuji… pamatuji, že jsme vyndala tu knihu… a najedou jsem tady a hrozně mě píchá v boku,“ koktala dál Petra a snažila se v hlavě sama srovnat události posledních minut.
„Děláš si legraci?“ vyštěkla na ní zrzka ale v jejím hlase byl strach a obavy.
„Ne, nedělám. Je to fakt. Přísahám!“ bránila se vyděšeně Petra a začala se zalykat vzlyky.
Lenka se na ní něžně podívala a objala jí.
„Tak co se stalo? To není jen teď, že? Prosím, řekni mi to.“
„Budeš mě mít za cvoka,“ popotáhla Petra, když se od kamarádky po chvilce zase odtáhla.
Zrzka v kapse vylovila balíček kapesníků a jeden jí podala.
„Víc už to asi teď nejde. Děsíš mě, víš to?“
„Víc děsím sama sebe,“ přiznala tmavovláska a hlasitě se vysmrkala.
Poté se pár vteřin odhodlávala a dala se do vyprávění o knize. O pocitech co jí pronásledují, o chování Nely, pocitu dechu, dnešní nevyspalosti i to, že kniha má být v knihovně a byla v tašce a nakonec i o běhu na který si nepamatuje.
„Páni, a fakt všechno začalo až když jsi to našla?“ zeptala se nevěřícně kamarádka a opatrně si v rukou prohlížela knihu.
Petra zaregistrovala, že se jí zrzka neopovážila otevřít.
„Jo, jsem si tím jistá,“ odpověděla pevně.
„No, tak se jí zbav,“ pokrčila Lenka rameny jako by o nic nešlo.
„Prostě jí teď vyhoď a bude to ne?“
Petru její přímočarost zasekla.
„To ne, tedy jako, chtěla bych nejprve zjistit co je zač. Víš, to je poprvé, co jsme narazila na stopu něčeho fakt tajemného,“ zasvítili jí oči a tváře trochu zahořeli vzrušením.
„Tak teď jsi se opravdu definitivně zcvokla. Ta kniha je nejspíš nějak prokletá,“ prohlásila Lenka a pak se zasekla.
„Nevěřím, že jsme něco takového fakt řekla a myslela vážně,“ zavrtěla hlavou, „je to směšné. Ale po pravdě mě z toho vynech, tohle mě fakt děsí. Vyhoď jí a zapomeň na to.“
„Nevyhodím,“ vyhrkla Petra zbrkle ale pocítila strach, že by jí kamarádka opustila.
„Ale vím o někom, kdo by nám mohl pomoct.“
„Jo a kdo jako? Vůdů šaman od vedle?“ zatvářila se kamarádka ironicky.
„Můj bratr,“ prohlásila sebevědomě Petra.
„Tvůj bratr?“ zopakovala Lenka nevěřícně a tmavovláska věděla, že vyhrála.
„Jo, ačkoliv by jsi to do něj nikdy neřekla protože se snaží tvářit jako blbeček tak ho tohle vždycky zajímalo ještě víc jak mě. Jestli o prokleté knize bude někdo něco vědět tak on.
„Jak myslíš, není to jen záminka jak mě do toho zatáhnout, že ne,“ přimhouřila zrzka světlé oči a nasadila značně podezřívavý výraz.
„Možná,“ přiznala Petra, „ale opravdu nám může pomoct.
„Pojď, už bude doma.“
„Neměli bychom se vrátit na hodinu?“ zaprotestovala ještě Lenka slabě ale místo odpovědi jí kamarádka chytila za ruku a táhla směrem k jejímu domu.