Pronásledovaná – 1. kapitola

Příběh sepsaný do Spisovatelského klání…

*

Prolog

Ještě kousek! Ještě chvíli musí vydržet!
Jak jsem mohla být tak naivní, honilo se jí hlavou. Myšlenky běžely jen o málo rychleji než ona. Pokud bude jen trochu pomalejší, stane se jí to osudným!
Cítila, co jí pronásledovalo? Nebo to snad bylo jen v její hlavě?
Ještě jeden krok! A ještě jeden!
Jak jsem do toho mohla vůbec padnout, pomyslela si. Únava a bolest svalů jí zalézala až do morku kostí.
A vtom jí to udeřilo. Jako rána do hlavy, pokud nebyla opravdová. Nezáleželo na tom.
Je pozdě, rezignovala, a bylo to to poslední, co si kdy pomyslela.

Kapitola první – Kniha

O tři dny dříve

Tmavovlasá dívka otočila poslední stránku a zaklapla knihu. Vydechla, jako by po celou dobu četby zadržovala dech. Děj jí neskutečně vtáhl a ona se teď musela potýkat s nepříjemným faktem, že se musí vrátit do reality.
„Co ten zasněný výraz?“ ozval se nad ní známý hlas a Petra si uvědomila, že hledí na svojí nejlepší kamarádku.
„Jen jsem …,“ začala a kamarádka za ní větu se smíchem dokončila.

„… dočetla další knihu, je mi to jasné.“
„Na tom není nic směšného,“ zaprotestovala Petra chabě a zastrčila si neposlušný vlnitý pramen vlasů za ucho.

„Ne, kdybys nebyla zažraná to takových hloupostí,“ zvedla kamarádka jedno pečlivě upravené obočí a dvěma prsty s dokonale nalakovanými nehty vzala kamarátčinu právě dočtenou knihu jako by se jí štítila.

Na deskách se skvěl děsivý obrázek hořícího ducha v řetězech a název hlásal Návštěva ze záhrobí.

„To nejsou hlouposti, duchové existují,“ urazila se Petra a naštvaně vytrhla kamarádce knihu z ruky.

„Ale no tak, hned se neurážej,“ nadhodila Lenka smířlivě a přisedla si vedle kamarádky na lavičku.
„Raději pojďme vymyslet, co budeme dělat dneska odpoledne. Co zajít k vám a pustit si nějaký film?“ pokusila se kráska změnit téma a přitom se nenápadně začala prohlížet v odrazu kování na své školní tašce připomínající značkovou kabelku.

„Brácha není doma,“ odtušila Petra a její hnědé oči se protočili.

„Ale to není kvůli němu,“ ohradila se až příliš rychle a příliš důrazně zrzka a tvář jí nabrala barvu vlasů.
„Ne není a já chodím do Mekáče kvůli salátu a džusu že?“ rýpla si do ní tmavovláska a nasadila nadřazený výraz.
„Vždyť po něm pokukuješ už od prváku, kdy jsme se poznali,“ usadila zrzku ale usmála se.

„Ale jít se k nám koukat můžeme. Pustíme si horor?“ zasvítili jí tmavé oči.
„Jedině když potom pustíme nějakou romantiku, jinak nepůjdu domu sama,“ zasmála se Lenka.
Petra si chtěla ještě do kamarádky rýpnout, ale než stihla promluvit přerušilo jí zvonění a dívky se museli odebrat na další část vyučování

„Teda ta písemka byla fakt podraz,“ bručela cestou domu Petra a rychlými kroky se snažila dohnat svou o hlavu vyšší kamarádku, která si to naštvaně rázovala před ní.

„Mamka mě zabije jestli to fakt bude pětka,“ povzdychla si Lenka naštvaně a pečlivě se vyhnula kaluži co zbyla po včerejším jarním deštíku.

„Nechápu, co by profesorům udělalo hlásit testy dopředu aby se na to člověk připravil.“
„Hele nevadilo by ti zajít ještě před filmem do knihkupectví? Chtěla bych si něčím zpravit náladu,“ zaškemrala Petra a zatvářila se jako štěně co chce svojí oblíbenou hračku.
„Ty se mi zdáš,“ zasmála se kamarádka, „my totálně zvořeme písemku a ty si jdeš koupit dárek. Ale víš co? Já chci taky nový lak na nehty, jdem do obchoďáku.“

Obchodní centrum bylo přecpané lidmi, kteří šli právě z práce, ale kamarádkám to nevadilo. Byly na ruch zvyklé a vlastně se jim tento dospělý život líbil. Všude kolem nich byly plakáty hlásající o jedinečnosti propagovaného produktu, figuríny s překrásným drahým oblečením a pečlivě vyzdobené výkladní skříně plné rozličných – a většinou velice drahých – výrobků. Dívky tím vším s nadšením procházeli a úplně zapomněli, že přišli jen pro dvě drobnosti. Až po nekonečné hodině strávené zkoušením oblečení na které beztak ani jedna neměla peníze se dostali k výběru laku na nehty. Lenka se jako obvykle nemohla rozhodnout a jelikož její nehty byly již nalakované zkoušela jednotlivé laky na Petřiných okousaných nehtech, aby viděla jak vypadají.
„Fakt by jsi s tím kousáním měla něco udělat,“ podotkla zrzka už po čtvrté, když lakovala miniaturní ukazováček znuděné kamarádky.
Ta si místo odpovědi nudou začala kousat ukazováček druhé ruky. Po další půl hodině jí to přestalo opravdu bavit a prohlásila, že jí Lenka najde v knihkupectví a rychle zamířila pryč.
Má pravdu, říkala si v duchu, když si cestou do obchodu s knihami prohlížela zničené nehty jejichž ošklivý tvar nyní zdůrazňovali duhové barvy. Nahlas by to kamarádce ovšem nepřiznala.
„Dobrý den,“ pozdravila hlasitě, když vešla do oblíbeného obchodu. Ani jedna ze tří prodavaček na ní ovšem nezareagovala a věnovali se nějaké velice důležité práci na svých počítačích.
Petra ani odpověď nečekala a okamžitě mířila k velké výstavce novinek. Odtud přešla k regálu věnovanému hororům, esoterice, thrillerům, ale zklamaně zjistila, že všechny knihy zde buď již má a nebo je minimálně měla půjčené z knihovny. Žádné poutavé novinky tento měsíc nevyšli a tak jí zde nic nezaujalo. Už se chystala poraženě odejít, když udělala ještě jeden krok a o něco zakopla. Překvapeně zavrávorala a jen tak tak udržela rovnováhu tím, že se zachytila o jednu z polic. Naštvaně se podívala pod nohy o co zakopla. Nekonalo se žádné překvapení, byla to jen obyčejná kniha, kterou nejspíše někdo shodil a neobtěžoval se vrátit zpět na místo. Shýbla se a sebrala jí. Když se jí dotkla celým tělem jí projel podivný mrazivý pocit.

Divné, pomyslela si, ale dál tomu nevěnovala pozornost. Tu naopak přesunula na knihu, která nevypadala tak obyčejně, jak se na první pohled mohlo zdát. Byla na rozdíl od ostatních knih kolem značně osahaná, stará, některé listy uvnitř měli zohýbané rohy a na okrajích listů byly často poznámky drobným nečitelným písmem. Navíc desky knihy působily, že jsou z pravé kůže, na několika místech rozpraskané a název byl vyražen zlatým vybledlým písmem. Byl nečitelný, Petra byla schopná rozpoznat jen několik písmen. BR něco A a druhé slovo obsahovalo něco S něco T a na konci ještě jedno písmeno. I když si tím pár minut lámala hlavu nedokázala přijít na to, co slova znamenají. Nikde jinde v knize název napsán nebyl a chybělo dokonce i jméno autora. Na první stránce však bylo velkým a zřetelným písmem načmáráno varování:
„NESMÍŠ ČÍST TU KNIHU!“

Petru to však nijak nevytrhlo. Toto měl na sobě psaný každý třetí béčkový horor, aby navodil rádoby strašidelnou atmosféru. Zalistovala dovnitř na první kapitolu. Rychle jí přejela očima a shledala, že vypráví příběh mladé dívky, která najde knihu s varováním na přebalu. Čím víc si knihu prohlížela a porovnávala ji s popisem v prví kapitole tím víc sama sebe utvrzovala, že se jedná jen o reklamní a falešně starý obal, aby kniha více zaujala. Na druhou stranu splnilo to účel a dívka se nadšeně vydala k pokladně aby si horor koupila.
„Dobrý den,“ pozdravila prodavačku znovu a položila knihu na prodejní pult.

„Můžete mi prosím říct kolik stojí? Není na ní cenovka,“ zeptala se zdvořile a upřela oči na mladou slečnu za pokladnou, která ještě pořád hleděla do počítače.

Petra se opatrně nahnula přes pult a shledala, že dívka kouká na nějaké video v malém okénku na kraji obrazovky.
„Ehm ehm,“ odkašlala si hlasitě a dala si záležet, aby v hlase byla slyšet netrpělivost.
„Ježiš no jo,“ odfrkla si prodavačka, otráveně pozastavila video a otočila se na překvapenou dívku.

Petra byla zvyklá, že s ní jednají jako s dítětem ačkoliv už měla plnoletost pár týdnů za sebou, jelikož vypadala o hodně mladší, zvláště vedle své nejlepší kamarádky, ale až takhle drzé chování od prodavačky jí beztak udivilo.

„Chtěla bych zjistit cenu téhle knihy,“ zopakovala svojí prosbu a snažila se dál o zdvořilý tón.

Ten se ale nesetkal s úspěchem a prodavačka na ní hodila znechucený výraz.
„To je nějaký vtip. Nejsme antikvariát,“ odfrkla si a odsunula knihu jako by se jí štítila.
„Ale já jí tady našla,“ zaprotestovala Petra zmateně.
„Tak jí tady někdo zapomněl,“ odsekla prodavačka a otočila se zpět k monitoru počítače, aby dívce jasně naznačila, že dál se o tom nehodlá bavit.

Tmavovláska zaraženě stáhla knihu z pultu a vrátila se s ní do uličky, kde jí našla. Chvíli se rozmýšlela, kam jí položit aby jí majitel mohl znovu najít a pak, ke svému vlastnímu překvapení zjistila, že si jí cpe do tašky a odchází bez rozloučení z obchodu. Srdce jí bilo jako splašené.
Já jí ukradla, křičela na sebe v duchu.
Proč? ptala se sama sebe.
Nedokázala si v hlavě srovnat co to udělala a co jí k tomu hnalo. Nikdy nic neukradla. Ani jí nechtěla ukradnout. Chtěla jí tam přece nechat aby se pravý majitel pro ní mohl vrátit. Ale nenechala jí tam. Ruce jí neposlechly jako by měly vlastní vůli. Najednou se jí zamotala hlava a musela si sednout na blízkou lavičku. Cítila se vyčerpaná a unavená jako by celý den nejedla a uběhla alespoň maraton. A přitom ještě před chvílí jí bylo dobře. Jako by za to mohla ta kniha.
To je směšné, okřikla se v duchu ,když došla k této myšlence.
Je to obyčejná kniha. Ano ukradla jsi jí, ale nic víc, přesvědčovala se dál.
„Co se děje?“ ozvalo se nad ní.
„Jen se mi zatočila hlava,“ přiznala kamarádce a poklepala dlení na sedadlo vedle sebe.
Lenka si pečlivě uhladila krátkou sukni a poslušně si sedla vedle ní.
„To je tou klimatizací tady, prý v tom lítá úplně všechno možný a způsobuje to potíže s dýcháním a tak. Četla jsem o tom nějaký článek,“ nadhodila hned moudře a ladně hodila nohu přes nohu.
„Jo, tak to asi bude,“ přitakala Petra a zkoušela se ovívat dlaní.
No vidíš, naprosto logické a normální řešení, zanadávali si v duchu přísně, asi má Lenka pravdu a už z těch hororů magoříš.

„Pojď si koupit nějaké pití, chci něco fakt studeného, prohlásila tmavovláska po chvilce sezení.
Lenka jen přikývla a pomohla kamarádce vstát.

 

Na filmové odpoledne bylo už trochu pozdě a tak se dívky jen rozloučili a vydali se do svých domovů. Petra, které se již udělalo dobře, zapomněla na předešlé obtíže a i na podivnou morální rozpolcenost a začala se těšit až se zachumlá do deky na gauči a začne si číst novou knihu. Doma si udělala svůj oblíbený rooibos a spokojeně se usadila v koutku gauče v obýváku. Na nohou jí přistála její fenka Nela a s několika otočkami se uvelebila v ohybu dívčiných ohnutých kolen.
„Ty jsi moje Zlatíčko viď,“ pohladila fenku po hlavě a sáhla po knize na konferenčním stolku. Fenka jí pozorovala a přitom vydala temné tlumené zavrčení. Petra sebou cukla. Ještě nikdy na ní Nela nezavrčela.
„Co se děje holka,“ zeptala se jí a opatrně k ní natáhla druhou ruku.
Fenka se klidně nechala pohladit, ale nespustila ani na vteřinu oči z knihy. Dívka jí ještě chviličku pozorovala, ale když se nic dalšího nedělo otevřela knihu na první stránce a začala číst.
Tmavovlasá dívka otočila poslední stránku a zaklapla knihu. Vydechla, jako by po celou dobu četby zadržovala dech. Děj jí neskutečně vtáhl a ona se teď musela potýkat s nepříjemným faktem, že se musí vrátit do reality.
Ta se mi bude líbit, pomyslela si o hrdince Petra a s chutí četla dál.

Čím dále ale četla, tím více začínala mít pocit, že se jí hrdinka vůbec líbit nebude.
Tmavovláska zaraženě stáhla knihu z pultu a vrátila se s ní do uličky, kde jí našla. Chvíli se rozmýšlela, kam jí položit aby jí majitel mohl znovu najít a pak, ke svému vlastnímu překvapení zjistila, že si jí cpe do tašky a odchází bez rozloučení z obchodu. Srdce jí bilo jako splašené.
Já jí ukradla, křičela na sebe v duchu.
Proč? ptala se sama sebe. 

To jsme já, zděsila se Petra.
Ne ne ne, to je hloupost, nadávala si zároveň.
Jak bych to mohla být já, ten text byl přece v knize už předtím, dívala jsem se na něj. Musí to být jen fakt podivná náhoda,uklidňovala se.

Otočila o dvě stránky dopředu.

Ne ne ne, to je hloupost, nadávala si zároveň.
Jak bych to mohla být já, ten text byl přece v knize už předtím, dívala jsem se na něj. Musí to být jen fakt podivná náhoda, uklidňovala se. 

Srdce se jí rozbušilo. Zhluboka se nadechla a četla dál.

Srdce se jí rozbušilo. Zhluboka se nadechla a četla dál. Už jen okamžik a ucítila na krku jeho ledový dech.

Petra odtrhla oči od knihy ale už bylo pozdě. Za krkem ucítila ledový dech.