Anyon – město magie – 1. kapitola

Příběh sepsaný do Spisovatelského klání…

*

O několik dní dříve…

Markus neměl tyto zasedání naprosto rád. Ačkoliv patřil k vrcholu všech mágů, tak mu vždy připadalo, že na to jakou mají mágové moc, tak stejně jako prostí lidé tráví až moc času dohadováním a málo konáním. Ostatně byl váženým členem magické rady právě díky tomu, že dokázal mezi vším dohadováním najít nějaké smysluplné rozhodnutí, nebo alespoň rozhodnutí. Toto se pak rozhodl naplnit a bylo to tak mnohdy lepší než jen nekonečné dohady a polemizování o tom, co je správně a co špatně. Pochopitelně nikdo není neomylný, takže někdy se rozhodnutí prokázala být mylná, nebo nevedla ke vhodnému výsledku, nicméně i tak bylo snažší změnit směřování za chodu, než ztratit týdny dohadováním a narazit na nějakou takovouto komplikaci teprve tehdy.

Zasedání se táhlo. Jako obvykle zde byla řada poklidných tradicionalistů, kteří navrhovali opatrný postup, pokud vůbec nějaký. Byla zde mladá krev, která toužila rozsáhle propátrávat za použití mnoha zdrojů a magie. A pak tu bylo to všechno to mezitím. Markus se tradičně řadil kamsi uprostřed, protože nebyl moc politicky zaujatý. Celý princip magické společnosti ve městě Anyonu byl založen na nadřazenosti magické populace nad zbytkem populace a Markus se vypracoval na vrchol z bídy ulice, bylo v tom minimum politiky, ale mnoho správného načasování, talentu a jako ve všem – troška štěstí.

Co vlastně bylo bodem diskuze? Podle všeho se objevil někdo ochotný napadat doly, laboratoře a dokonce sídla některých členů rady, nebo jejich blízkých spolupracovníků mimo řad rady. To lze přeložit dvěma způsoby – otevřený boj o moc uvnitř rady, který není dle zákoníku dovolen takto otevřeně, nebo to byl někdo opravdu sebevražedný, protože útok na radu je něco zcela nemyslitelného. Je to jako boj proti přírodním zákonům, až na to že všichni členové rady ovládají magii tak mocnou, že pro ně přírodní zákony přestávají platit.

Alexandr, pravděpodobně nejstarší a nejmocnější člen rady, zrovna právě vedl diskuzi ve snaze uklidnit horlivý dav „mladé“ krve. Dav idiotů, kteří prvně pálí magii okolo a poté se ptají, jak si je v hlavě označoval Markus.Většina z nich si asi neuvědomovala, že kdyby Alexandr chtěl, tak by mohl pravděpodobně překonat obrany všech z nich zaráz a proměnit je třebas v bandu veverek. Byl to nepsaný vůdce celé rady a celého Anyonu. Už od pohledu vypadal otráveně až vyčerpaně z celé této debaty. Markus se od něj kdysi krátce učil, když byl na počátku svého rozletu, avšak pro své prakticky zaměřené smýšlení toto učednictví brzy opustil a vydal se po vlastní cestě. Kupodivu se toto stalo bez toho, aby došlo k nějakému nepřátelství. A jak Markus stoupal, tak pro něj Alexandr občas našel nějaký vhodný úkol, kterým prokázal svůj um. Bylo to v zásadě pro obě strany výhodné partnerství.

Markus identifikoval jednotlivé členy rady, kteří byli až moc rozvášnění, nebo naopak zcela nezaujatí tím, že si někdo vůbec dovolil napadnout různorodé členy rady, kteří sice nepatřili ke stejným skupinám, ale přesto to byli členové rady. Reakce většiny byla stejná – překvapení, avšak jistý klid, protože to nevypadalo na cílený útok, ale spíše řádění nějakého rebela, který bude brzy nalezen a hravě zlikvidován. Ve vzduchu však cosi viselo, co působilo na Markuse a některé další – Alexandra nevyjímaje – jako poplašný signál.

Mezi tím vším zmatkem provedl Alexandr nenápadné gesto, prosté poklepání dvěma prsty na svůj pohár, když zabloudil zrakem na Markuse. Ten odvětil prostým poklepáním na stůl. Žádost o Markusovu přítomnost po jednání byla položena a souhlas byl předán. Žádná magie, žádné složitosti, drobná gesta, která uniknou mnohým, kteří si uvyknou používat magii i k mnohým nejjednodušším úkonům.

O chvíli později byla debata dočasně utišena a převedena k běžnějším každodenním drobnostem. Otázky výsledků v oblastech výzkumů magie, zásobování elixíry, stav diplomacie s okolními – méně magicky vyspělými – oblastmi. Zbytek tedy proběhl klidně a společnost se postupně rozpadla a každý opustil sál. Markus zvolil složitější cestu, kterou prošel skrze síně zpátky do sálu, kde naleznul jen Alexandra. Opět se usadil na své místo a prostým mávnutím ruky naznačil, že má Alexandr prostor říct, co potřebuje. Ten toho využil a pravil: „Ač se to tak nemusí zdát z mých reakcí, tak se obávám, že tato situace není až tak banální, jak se jeví. Mám…“ zaváhal krátce „jisté zprávy, že se nejedná o náhodného pomateného rebela, ani o nic tak banálního jako drobný boj o moc mezi členy rady, nebo dokonce snahu někoho se do rady dostat na úkor stávajícího člena.“ Markus odpověděl tázavým výrazem, načež přelétl zrakem prázdná křesla „Chceš mi říct, že jde o někoho z této místnosti a záměry jsou dalekosáhlejší než se jeví?“ „Přesně tak to dle mých zvědů vypadá. Působí to dojmem, že chce někdo zcela narušit to, co zde funguje, udržujeme a nadále budujeme. Vše na úkor osobního zisku, jelikož útočí na zdroje moci všech ostatních členů rady takřka nahodile.“ „Tedy chceš, abych se na to podíval?“ Alexandr jen přikývnul. Markus se opět rozhlédl po místnosti, drobně se pozastavil u několika křesel těch, které pokládal za nezvykle tiché, či hlučné. Nakonec váhavě přikývnul a zvednul se z křesla. Vyrazil směrem ke dveřím, ale nakonec se krátce zastavil „Co mám udělat… s viníkem?“ Alexandr neodvětil hned. Jeho pohled zamířil k oknu a až po chvíli zpět k Markusovi. „Nic trvalého, jen zajisti, abychom mohli odhalit podstatu těchto záměrů zbytku rady a trest vynesl zbytek… podle zákonů.“

Markus se směsí pocitů ve tváři přikývnul a opustil místnost. Odhalit záměry jiného mocného mága, vyhnout se přímé konfrontaci a to bez trvalého řešení. Úkoly od Alexandra byly vždy na samé hranici nemožného…

nalistovat pokračování…

Vydáno v původním znění bez úprav.
Autor bude zveřejněn po ukončení Spisovatelského klání.