Život s koňmi – 1. kapitola

Příběh sepsaný do Spisovatelského klání…

*

Jmenuji se Seila a chodím na vysokou. Můj příběh se odehrává ve Španělsku, v nejkrásnějším městě této země, v Brazílii. Dříve jsme bydleli v Londýně, ale z určitých důvodů jsme se museli přestěhovat. Máma s tátou byli dokonalý pár, milovali se, chodili spolu na schůzky jako za mlada. Nikdy se nehádali, nebo jsem je alespoň nikdy neslyšela. Vždy jsem si myslela, že jsem dítětem lásky. Každý den jsme společně alespoň večeřeli, protože přes den jsme každý lítali někde jinde. Vždy jsme si hlasitě povídali zážitky a upřímně se u toho smáli. V pátky jsme měli filmové večery s popcornem a nikdy se nestalo, že by to někdo z nás zrušil. Vždyť jsem si říkala, jaká je náhoda, že mají oba vždycky čas, ale později mi to přišlo tak přirozené, že jsem nad tím dal nedumala. Bylo mi trochu líto, že nemám sourozence, ale o to více jsem vždy dostala, co jsem chtěla. Myslím, že mě to nijak neomezilo, ani nerozmazlilo, protože když něco bylo příliš, naši mi to vysvětlili a já už s tím nadále neotravovala.

 

Od mala jsem se věnovala různým zvířatům, krmila ještě u domu, nosila domů kočky z okolí a léčila je. Dokonce i pár ptáčků jsem zachránila, nebo jsem si to spíše jen myslela. Rodičům se má péče líbila a chtěly, abych byla veterinářkou. Jenže později jsem začala dosti číst a psát a zabývat se literaturou jako vědou.

Ve svých patnácti letech mi rodiče přiznali, že nejsme jen tak ledajaká rodina. Máme své tajemství, které střežíme po mnoho let. Pro mě to tehdy nebylo lehké, hlavně jsem na takovou informaci ještě nebyla připravená, vždyť jsem byla malá holka!

 

Od té doby se všechno událo velmi rychle, přestěhovali jsme se, změnili jména a naši dokonce i práci. Neuměla jsem se s tím vypořádat.

 

Nastoupila jsem do nové školy, to pro mě byl nejhorší zážitek. Zapadat do kolektivu v patnácti je to nejhorší, co se mi mohlo v životě stát. Teda alespoň jsem si to tehdy myslela. Jsem docela nespolečenská, ráda čtu a ještě radši jsem sama. V té době jsem měla roční hříbě, které mi naši dali jako kompenzaci za stěhování a všechno okolo. Takže svůj volný čas jsem trávila buď v knihách nebo s ním ve stodole. Byl to krásný ardénský kůň černé barvy jménem Dante. Byl pro mě vším.

 

Ve škole jsem měla pár kamarádů, ale o žádném z nich se nedalo říct, že by byl nejlepší. Nejspíše jsem tím utrpěla, protože jsem neuměla až tak komunikovat se svými vrstevníky. Ale jelikož jsem vlastně moc nemusela, nikdy mi to nechybělo.

 

Vlastně jsem spoustu času trávila v rodinné knihovně, kde jsem studovala tajemství našeho rodu. Zjistila jsem, že máme vypracován celý rodokmen a naše familie sahá až do královského rodu. Byla jsem tehdy dost překvapená, ale rodiče mi to nechtěli vysvětlit. Podle jejich slov jsem na to měla přijít sama, nastudovat si to, projít si procesem hledání a ukojení zvědavosti. Nebyl to pro mě problém, protože knihy byly tehdy mou součástí a tak jsem je louskala jednu za druhou. Postupem času jsem tomu všemu přicházela na kloub.

 

Naše rodina byla vždy nějakým způsobem propojená s koňmi. Už v dobách královských například, když vládla Eleanora Kastilská, měli krásné koňské vyšlechtěné stádo. Nikdo jiný podobné neměl. Navíc byli velmi vyrovnaní a jízda na nich byla celoživotní zážitek. Kdysi sloužili v boji a ti nejlepší táhli královnin kočár. Když jsem si pročítala spisy od minulosti až po ty současné, začalo mi to pomalu docházet. Naše rodina, tedy hlavně ženy, byly zaříkavačkami koní! Uměly koně zbavit traumatu, uklidnit je a z divokého koně vycvičit krásného společníka pro život. Spojit majitele s koněm neodlučitelným poutem. Spojit jejich duše v jednu a naučit je komunikovat propojenými myšlenkami. Trvalo mi ještě dlouhou chvíli než jsem to vstřebala a hlavně js nechápala, proč to musí zůstat tajemstvím.

 

Další roky jsem nějakým záhadným způsobem přežila a největší podíl na tom měl právě Dante. Naučila jsem se s ním pracovat, máma mi ukazovala, jak na to a co dělat, když se něco zvrtne. Jelikož nezažil žádné trauma, tak to nebylo až tak těžké a za pár měsíců jsme byli sžití, byli jsme jedna duše. Vždy když jsem měla problém, věděl o tom a uměl s tím pracovat. A tak to fungovalo i naopak. Vždy když měl strach, nebo se mi něco nezdálo, uměl mě zavolat. Dokonce i když měl hlad! Postupem času se to mezi námi úplně zdokonalilo.

 

Když jsem nastoupila na vysokou, vůbec jsem si nebyla jistá, jestli mi spisovatelství a novinařina půjdou. Navíc, když jsem na sebe kvůli rodinnému tajemství nesměla upozorňovat. Proto ale existují přezdívky a nová jména.. Přemýšlela jsem o své budoucnosti, když v tom mi zazvonil telefon. Byla to máma. Lehla jsem si na postel a vzala ji to.

“Ahoj, mami, co potřebuješ?” V telefonu však bylo ticho, jen nádech, výdech.. Lekla jsem se a zkusila to znovu “Mami? Jsi tam?”, ozvalo se jen vydechnutí a někdo hovor přerušil. Měla jsem o mámu velký strach, tak jsem běžela za tátou, který měl ve stodole měnit Dantemu podkovy.

 

Jenže už z dálky jsem věděla, že Dante spí a táta tam určitě není. Vycítil můj strach, probudil se a začal nahlas řechtat. Uklidnila jsem ho svým pohlazením, jak mě to učila máma. Zabralo to a přestal vydávat děsivé zvuky. Chvíli jsem na něj klidně mluvila a věděla jsem, že to funguje čím dál tím více. Když jsem byla na odchodu, znovu mi zazvonil telefon a znovu se na obrazovce objevilo mámino jméno. S třepající rukou jsem hovor přijala a čekala, co se stane. Nikdy jsem se nebála více a cítila jsem, že Dantemu se zase vrátil neklid. Cítil, že něco není v pořádku a ten pocit byl víc než správný. Tichý hlas v telefonu rychle řekl: “Najdi tátu a utečte někam daleko. Nehledejte mě, je to nebezpečné.”, dořekla a položila hovor. Chvíli jsem zůstala stát, a když mi konečně došlo, co jsem právě slyšela, utíkala jsem do domu hledat tátu.

---

Vydáno v původním znění bez úprav.
Autor bude zveřejněn po ukončení Spisovatelského klání.