Déšť

Dešťové kapky něžně poskakují, za hudby bouřlivé. Do šedých mráčků se obují, když líbají vílám nohy milostivé. Proplétají se tam a zpět, kapičky nezbedné. Zatím jen křísí zvadlý květ, louky pohledné. Chaos, blesky a bouře, kamarád být se nezdá. Ale pak, když se oblaka změní v hromady kouře, se chaos z blesků a bouře nebezpečí jen zdá. Květiny se zdravé zdají být, když z půdy raší ven. Dešťovou vodu mlčky začaly pít, a dál si nechávají zdát svůj sen. Po válce víl přírodních, objeví se duha. Nemusíme mít strach z povodní, když hrom a blesk už není náš sluha. Redakční úpravy provedla Helenia...

Autor : dne 01/09/2019 | Z Vergiliova stolu | 0 komentářů