Osmnácté okénko: Setkání

Dnešní den si žádá něco speciálního. Příběh v osmnáctém adventním okénku nás zahrne vskutku mrazivým sněhem i hřejivou vánoční atmosférou jak má být. Napsala ho pro Vás Belatris Nithelas Malrinová…

*

Dvě postavy se sunuly závějemi a kreslily tak do bílé krajiny krajkové girlandy. Pohybovaly se tak pomalu, že chvílemi vypadaly jako dva opuštěné keře. Až na to, že keře neklejí.
„Zatracenej sníh!“ vyprskl Adam a začal si zuřivě třít dlaně o zmrzlý obličej.
„Spíš zatracený mráz,“ namítl Ewan. „A nech si ten obličej, nebo ti sleze.“
„Aspoň bych pak nemusel přijímat všechny ty vánoční návštěvy a zdvořile konverzovat. Moh bych se zavřít v pokoji a měl klid od nekonečné přehlídky cukroví a koštování, kdo dělá lepší vaječný likér.“
„Ty jsi beznadějný,“ zavrtěl hlavou Ewan. „Už se blížíme k jezeru. Do hodiny budeme doma.“
„My máme fakt smůlu! Co pamatuju, tak tady nikdy takhle nemrzlo. Jo, nějakej ten sněhovej poprašek, tři stupně nad nulou, hotovka. Ale tohle? To ať si nechají na Sibiři.“
Ewan se zastavil a zatnul pěsti. Považoval se za člověka, který vládne uměním sebeovládání. Jeho trpělivost bývala bezmezná. Dokud nepotkal Adama. Napadlo ho, jestli by se mu ulevilo, kdyby kamaráda praštil. Nikdy to neudělal. Možná nastala správná chvíle.
„Je minimálně dvacet pod nulou!“ skuhral Adam.
„V předpovědi říkali, že bude nejvýše mínus pět.“
S každým zahučením boty do hlubokého sněhu si Ewan představil, jak jeho pěst dopadá Adamovi do tváře a alespoň na chvíli tak přeruší jeho stížnosti.
Před nimi se zasněžená pláň svažovala dolů k zamrzlému jezeru. Cizinec by si jezera pod sněhem nemusel všimnout a šel by dál, dokud by nohama nenarazil na vrstvu ledu. Pokud by mu ovšem nenapověděla vrba na břehu. Skláněla se nad zasněženým ledem, jako by hledala hladinu.
Ewan se zarazil. Pod vrbou někdo byl. Temná postava se oháněla lopatou.

Adam se roztřásl ještě víc než předtím.
„To je starej Paddy. Hrobař Paddy! Zabije nás a zakope jako svoji ženu a nikdo nás nikdy nenajde.“
„Země je zmrzlá, určitě by nás sám nezvládl zakopat. Je mu aspoň šedesát.“
Adam ho neslyšel, protože nahlas štkal.
„Musíme kolem něj projít. Kdybychom to vzali oklikou, umrzneme. Tak sebou pohni,“ zavrčel směrem k Adamovi.
Hrobníka Paddyho už zřejmě zmáhala únava. Zrovna když ho míjeli, vztekle odhodil lopatu a posadil se do sněhu. V tu chvíli je zahlédl. Hned na ně mávnul, aby šli k němu.
Adam strnul. „Klidně běž, Ewane. Budu tě jistit zdálky. Kdyby něco.“
„Jistit? A jak konkrétně si to představuješ?“
Přítel znejistěl, ale pak si sundal jednu botu a na tváři vyloudil něco, co považoval za hrozivý výraz. „Jestli po tobě půjde, trefím ho mezi oči!“
Ewan se rozesmál. „Sněhulí?“ Zavrtěl hlavou. „Víš co? Radši se obuj a mazej pro pomoc. Sežeň pár chlapů a vraťte se pro nás. A snaž se nezmrznout.“
Hrobník Paddy ho k sobě volal čím dál urputněji. Když se k němu Ewan konečně naklonil, zašeptal mu do ucha: „Musím ji vykopat.“

Ewan na něj nechápavě zíral. „Nechci být necitlivý, ale jí už mráz nevadí.“
Paddy kroutil hlavou a sápal se po lopatě. „Ty si vem krumpáč, hochu, a musíme ji vykopat.“
Ewan ztěžka polkl. Opravdu tady s pomateným poustevníkem vykopává mrtvolu jeho ženy? Je advent a on místo shánění stromku trčí tady a společnost mu dělá vesnický blázen, který je komunitě dobrý jedině tehdy, když potřebují vystrašit zlobivé děti. Nezlob, nebo si pro tebe přijde Paddy Hrobník!
Zkusí mu to ještě jednou rozmluvit.
„Měl byste se zahřát.“
„To přijde, až ji vykopeme.“
Ewanovi začalo být horko. Co tím propána myslel?
„Zahřejeme se, až ji vykopeme?“
„Jak jsem řek. Slibuju, že nebudu lakomej. Nepřijdeš zkrátka, ani ten poseroutka,“ kývnul hlavou směrem, kterým odbelhal Adam.
Ewan se rozhlédl. Zoufale doufal, že posily dorazí co nejdřív. Nechtěl kopat dál a už vůbec nechtěl adventní večer trávit s domnělým vrahem nad mrtvolou jeho ženy. Ale neměl na vybranou. Nemohl ho tu nechat. Už teď byl mnohem promrzlejší než Ewan sám. To by si na svědomí nevzal. Bude tedy zvolna kopat dál, získá čas a až dojdou ostatní, násilím dědka odvedou někam do tepla a bude pokoj.

Netušil, jak dlouhá doba uplynula. Sem tam kouknul na Paddyho, jestli je při vědomí a nakázal mu, aby hýbal nohama a rukama. Ewan si představoval, jak u nich doma hoří oheň v krbu, máma a sestry pletou u stolu věnce a smějí se drbům, které zaslechly ve vesnici. Chtěl si vyměnit místo s jejich ohařem, který se určitě vyvaloval na koberečku před krbem a hlasitě chrápal.
Od lesa se ozvaly vzrušené hlasy. Ve stejné chvíli krumpáč na něco narazil. Dutý zvuk naznačoval dřevěnou bednu.

„Paddy! Ty starej blázne,“ láteřila paní starostová zabalená do několika hrubých šátků. V náručí nesla koš s dekami a termoskami. „Jestli ti omrzly nějaký prsty, tak ti je dobrovolně amputuju.“
„Klid,“ zavelel starosta. „Chlapi, složte nosítka. Jestli bude klást odpor, tak ho k nim přivážem.“
„Čím jsme si to zasloužili?“ pokračovala starostová v litanii. „V jinejch vesnicích taky mají místní idioty, ale neškodný!“
„Nemůžeme mu to mít za zlý. Není to jeho vina, že mu přeskočilo,“ hájila Paddyho hospodská, která už chystala kalíšky na povinného frťana.
Chlapi už se začali prát s protestujícím Paddym, když všechny překřičel Ewan.
„Něco tady vážně je. Podívejte se.“
Paddy se překvapivě hbitě vysmekl věznitelům, padl na všechny čtyři a plakal dojetím.
„Je to ona – moje medovina!“

Když se z lesa vyšoural fňukající Adam, kolovala už třetí runda medoviny. Kousek za Adamem přicházela trojice postav doprovázená štěkajícím ohařem.
„Adam zburcoval i vás?“ smál se Ewan a vítal své sestry a mámu.
„Ten?“ rozesmála se matka a vrazila Adamovi políček. „Do vsi vůbec nedošel. Vyrazily jsme tě hledat a našly jsme ho, jak brečí v krmelci na půl cesty.“
Celá společnost vybuchla smíchem. Hospodská nově příchozím vrazila do rukou kalíšky s medovinou, dokonce i Adam jeden dostal.
„Z tebe asi jednou bude náš nový vesnický idiot,“ usmála se na poseroutku hospodská. „Paddy má sice tuhý kořínek, ale nikdo nežije věčně. Bude potřebovat nástupce.“ Další salva smíchu, k níž se připojili i Paddy s Adamem.
Chvilku všichni jen tiše pili a posedávali na převrácených koších a rozložených nosítkách.
„Jak je to dlouho, co jsme se naposled všichni takhle sešli?“
Bylo jedno, kdo to řekl. Všichni si uvědomili, že už si na to ani nepamatují. Práce, shon kolem svátků, rodiny… Společné setkání se sousedy se odkládalo a odkládalo, až tradice zanikla.
Vyšla večernice a začalo se rychle stmívat. Starostová vytáhla z koše dvě lucerny a sirky. Podivné procesí se dalo do pohybu; jedno světlo v čele, druhé průvod uzavíralo. Na nosítkách se nesl soudek plný vyzrálé, trochu moc vychlazené medoviny. Aniž by se domluvili, všem bylo jasné, že nemíří každý do svého domova, ale že tento večer prožijí spolu. Dokonce i s podivínským Paddym a ufňukaným Adamem. Protože konec konců byli jedna ves a ta drží pospolu.