První okénko: Cesta pod vrbu

Adventní kalendář otvírá své první okénko. Skrývá se v něm od všeho něco: je to double-drabble s trochou zamyšlení, několika verši, úsměvem a pozváním. To vše pro Vás do prvního okénka vetkl Tadäus Trottertickler. Příjemné zimní čtení…

Pomalu přichází čas slunovratu, lesní zvěř si začíná chystat zásoby potravy a celá příroda se připravuje na příchod zimy. Studený vítr ošlehává tváře všech, kdo se mu postaví, a časné mrazíky nám dávají naději, že se brzy dočkáme bílých Vánoc.

Zima se podepsala i na jedné urostlé vrbě, pod kterou si všichni tak rádi chodíme číst. Poslední její lístek opadl a zanedlouho se na ní objevil kouzelný nápis:

„Poslední lístek ze mě opadl;
kdo teď bude si pode mě chodit číst?
První sníh již na mě napadl;
ke čtení je zde stále spousta míst.“

Oblečte si teplé kabáty, nazujte palčáky a vyrazte Pod vrbu, kde na vás čeká zimní várka pozitivního čtení. Já tam už byl a musím říct, že v zimě je to Pod vrbou ještě kouzelnější! Abyste si cestu Pod vrbu zkrátili, napsal jsem vám něco na cestu:

„Zima je znát na každém kroku;
přečíst si musíš každičkou sloku;
pohled na vrbu lahodí mému oku;
jen chvilka zbývá do konce roku.
*
Na bílé Vánoce každý se těší;
hlas zvonu ozývá se z věží;
adventní svíce zapaluje se stěží;
k vrbě však vede cestička pěší.“
*
Nečekej a k vrbě utíkej;
do adventních děl se začti a nic víc neříkej.“