Netvor a princezna – část třetí: Linette 2/2

III

„Zbláznila jste se?“ zamračil se na mne. „Víte vůbec, co říkáte? Myslíte si, že je to jednoduché? Myslíte si snad, že když odejdete se mnou a někdo na to přijde, že bude jednoduché se vrátit zpátky? Chcete strávit zbytek svého života jako vyhnanec? Jako já?“

Na okamžik jsem zaváhala. Co když má pravdu? Co když odejdu a už se nikdy nebudu moci vrátit? Ale na druhou stranu, myšlenka na prince Nicolae z Hustinu jen vyživovala moji touhu odejít.

„Jsem princezna,“ řekla jsem se vztyčenou hlavou. „Kdykoliv zatoužím jít domů, ať budu jakkoliv daleko, každý mě sem jistě milerád doprovodí.“

„No, to máte nejspíš pravdu,“ uznal Sebastian po chvíli přemýšlení. „Ale i přesto nevím, jestli odejít se mnou je ten nejlepší nápad. V mé společnosti se nespí v měkkých a čistě povlečených postelích a nejí se ze zlatých talířů zlatými příbory.“

„Je-li tomu tak,“ řekla jsem a usmála jsem se, „musím říct, že bych nikdy nebyla šťastnější.“

„Nemáte snad ráda svůj životní styl?“ podivil se.

„Ani náhodou,“ ušklíbla jsem se. „Nenávidím to. Není to nic jiného, než jen snůška příkazů a zákazů. Ptáček polapený ve zlaté klícce nezpívá o nic veseleji než ten, který je zavřený v té ze železa.“

Opět už se usmíval. Bože, jak byl ten úsměv hřejivý a uklidňující! Mít před očima jen jeho úsměv, bylo by mi jedno, kde jsem a co se kolem mě děje! V duchu jsem se pokárala. Co to má být? Láska? Prosím tě! To se ti jen zdá, protože jsi nikdy předtím žádnou nepoznala!

„Jak pravdivé rčení,“ přikývl. „Takže váš hrad není nic, než zlatá klec?“ zajímal se ještě. „Copak tam nejste ani trochu, ani jen maličko šťastná?“

„Trochu. Ale to neznamená, že nechci utéct a neužít si ještě trochu dobrodružství, než se budu muset vdát.“

Překvapeně povytáhl obočí. „Vdát se? Máte snoubence?“

„Žádná žádost o ruku neproběhla,“ řekla jsem se zavrtěním hlavou. „Ale to princi Nicolaemu z Hustinu nebrání v tom, abych se z důvodu domluvených sňatků musela stát jeho ženou, i když bych s tím sama nikdy nesouhlasila.“

IV

Viděla jsem, jak se Sebastianovo tělo napnulo. Chvíli jsem nechápala proč, ale potom i ke mně dolehly vzrušené hlasy měšťanů. Nerozuměla jsem všemu, ale stačilo mi slyšet jediné slovo – netvor – a bylo mi všechno jasné. Už nebyl čas.

„Jestli chcete jít se mnou,“ řekl mi, „tak pojďte hned. Hrajeme o minuty.“

Přikývla jsem, sundala jsem si střevíce, abych mohla běžet rychleji, a během jsem svého zachránce následovala.

„Kudy odtud vůbec odejdeme?“ zeptala jsem se, když jsme se zastavili u městské hradby. „Branou teď jistě neprojdeme.“

Sebastian ale nevypadal ani trochu ztracený. Namísto toho obcházel podél hradby a prsty prozkoumával štěrbiny ve zdi, jako by hledal, kde by se mu nejlépe drželo…

„Tak to tedy ne!“ zavrtěla jsem rychle hlavou. „To nikdy nedokážu přelézt!“

„V tom případě se mě pevně držte,“ řekl a nastavil mi svá záda.

Přišlo mi to velmi nemístné, sedat si neznámému muži na záda, ale on mi vůbec nepřišel neznámý a moc jiných možností nám zrovna nezbývalo. Po kraťoučkém zaváhání jsem tedy udělala, co ode mne žádal, a zavřela jsem oči. Vnímala jsem, jak kolem nás vzduch jen zasvištěl. Čekala jsem, že mě hned za hradbami zase postaví na zem, ale mé nohy se setkaly s pevnou zemí až ve chvíli, kdy jsme přestali slyšet rozvášněné hlasy těch, co po nás pátrali, a to nejen měšťanů, ale už i hradních stráží, jak jsem poznala podle několika konkrétních hlasů.

Každopádně, připomínka toho, že jsem vlastně utekla, mi křičela v hlavě jen tak dlouho, dokud mi v uších nedozněly poslední hlasy od bran města.

To nebylo zas tak špatné.

---

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.