O nepřízni počasí

Vzdušná povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů.

To jsem takhle jednoho dne svému pánu, mocnému čaroději Corvinovi, zaléval na zahradě jeho květiny. Nebyl zrovna příjemný den. Počasí nám nepřálo. Foukal opravdu silný vítr, který mladé stromky ohýbal skoro až k zemi.

Sotva jsem se držel na nohou, ale statečně jsem chodil s konvičkou od květiny ke květině a všechny jsem pečlivě zalil. A pak, co se nestalo! Vítr se otočil proti mně a vodu, kterou jsem lil z konvičky, nahnal proti mně, přímo do mé tváře! Polekal jsem se, trochu jsem ztratil rovnováhu… A jak jsem nedával pozor, vítr mě čapl a unášel pryč ze zahrady. Zvládl jsem jen upustit konvičku.

Byl jsem unášen v jakémsi vzdušném víru neznámo kam. Nejdříve jsem křičel o pomoc, ale když jsem si uvědomil, že mi stejně nikdo nemůže pomoci, uklidnil jsem se, pohodlně jsem se usadil na jedné z vln větru a podložil jsem si bradu rukama. Pak jsem jen pozoroval krajinu, nad kterou jsme letěli. Pomalu mi před očima mizel náš domeček, potom i celá vesnička. Letěli jsme přes pole a přes řeky, přes hory, a potom dál přes moře. Vyčerpaný jsem usnul.

Probudil mě náraz, a když jsem otevřel oči, ležel jsem na větvi nějakého stromu. Protáhl jsem se, zívl jsem si a pomalu jsem sešplhal dolů. Rozhlédl jsem se. Spatřil jsem před sebou obrovskou bránu a spoustu čarodějů a čarodějek – dětí, které pobíhaly po nádvoří v hábitech. Vypadalo to jako nějaká škola, a opravdu, když jsem vyšplhal po bráně k tabulce na ní přibité a začal jsem číst, stálo tam: Škola čar a kouzel v Bradavicích.

Tak Bradavice, pomyslel jsem si. O tomhle místě jsem neslyšel prvně. Můj pán zde studoval, byl to velmi hodný pán a já byl jeden z těch šťastných domácích skřítků, ke kterým se chovají pěkně. Často jsme si večer sedli nad čajem, který jsem pro nás oba uvařil, a on mi vyprávěl o svých studentských letech. Věděl jsem ale, že od místa, kde bydlíme, je to tady trochu daleko, a neměl jsem nejmenší tušení, jak se dostat zpátky domů. Sedl jsem si tady na zem před branou a rozbrečel jsem se.

„Ahoj, proč pláčeš?“

Překvapeně jsem vzhlédl. Za branou stála tmavovlasá dívka, sotva dvanáctiletá, v hábitu s modrým límečkem a kravatou, která na mě skrz bránu vystrkovala nos. „Můžu ti nějak pomoct, skřítku?“

„Jsem Hubert, domácí skřítek, paní,“ vyskočil jsem a rychle jsem se představil. „Hubert se ztratil, paní! Zrovna zaléval pánovi květiny, když se zvedl vítr a…“

„A odnesl tě, viď?“ doplnila mě dívka, které celá situace rychle došla. Jen jsem přikývl. „Určitě teď nevíš, jak se dostat zpátky domů a je ti smutno, proto jsi plakal!“ usoudila rychle. „Prolez branou sem ke mně, pojď. Já už na něco přijdu.“

Děvče vypadalo tak přívětivě, že mě ani nenapadlo jí nedůvěřovat. Prolezl jsem skrz mezeru mezi mřížemi a cupital jsem za dívkou, která si to štrádovala přímo do hradu. Ostatní študentíci po nás pokukovali, ale ona si jich nevšímala.

„Kam paní Huberta vede?“ zajímal jsem se, když jsem za dívkou klopýtal.

„Za naším panem ředitelem,“ odvětilo děvče s úsměvem. „On už dozajista na něco přijde, neboj se, Huberte!“

Když jsme našli pana ředitele, vysokého muže s dlouhými bílými vlasy a vousy, usmál se na nás a prohlédl si mě přes velké kulaté brýle.

„Copak potřebujete, slečno Wendy?“ zeptal se dívky.

Wendy! Aha! Tak takhle se to ochotné dítě jmenuje!

„Pane řediteli,“ řekla hned, „tohle je domácí skřítek Hubert. Našla jsem ho sedět před hlavní branou a plakat. Vítr ho sebral, když zaléval svému pánovi květiny, a on je teď smutný, protože neví, jak se dostat zpátky domů! Vzala jsem ho za vámi, protože jsem si říkala, že vy, takový chytrý člověk, si určitě budete vědět rady…“

„Ano, samozřejmě. Děkuji vám moc, slečno. Můžete jít, já už se o Huberta postarám.“

Wendy přikývla, pohladila mě a po hlavě a odešla.

„Tak pojďte, Huberte. Doprovodím vás domů.“

Ředitel bradavické školy mě dovedl až na vysokou věž, ve které poletovala spousta sov. Jednu z nich si zavolal k sobě, takovou velkou, která dokáže nést i těžší břemena, a řekl jí: „Odnes tady Huberta domů, Barbucho. Však on už ti cestou poví, kam.“

Pevně jsem se chytil jejích nohou.

„Děkuji moc!“ volal jsem ještě, když jsme vzlétli. „Děkuji a na shledanou!“

---

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.