Oběť pro Gaiu

Zemská povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů.

Zabořila nohy do písku a zavřela oči. Slunce pražilo jako obvykle a její pokožka byla každým dnem tmavší a tmavší. Trochu se zachvěla. Den sklizně se blížil a začínala být nervózní. Šestnáct let se jí dařilo před božským osudem unikat a čekal ji poslední rok, kdy se bude nervozitou třást, zda náhoda nevybere její jméno.

Večer se v doprovodu své matky a otce vydala k soše bohyně Gaii. Několik lidí stále klečelo před pískovou sochou a se sepjatýma rukama tiše promlouvalo modlitby.

Cassie se usmála na své rodiče a připojila se k davu mladých lidí, který se houfoval před sochou. Pohlédla na starostu města, který pomalu přicházel ke stolku, na kterém byla postavena dóza s papírovými lístky. Cassie dobře věděla, že v těch lístcích jsou napsána jména všech nezletilých lidí. A starosta každý rok vybíral dva nešťastníky, chlapce a dívku, kteří byli obětováni bohyni Gaie. Sklizeň, jak se této oběti lidově říkalo, byla běžná v mnoha zemích. Vždy záleželo na Bohu, kterého daná země uctívala. Někde to byl Bůh moře, války nebo nebes, dle toho se také určovala smrt obětovaných. Oběti pro Gaiu umíraly dlouhé minuty v dřevěné truhle hluboko pod zemí. V noci býval slyšet děsivý křik po celém městě… Nikomu to však nepřipadalo neobvyklé, byla to zkrátka daň za to, že jim bohyně dává život a lásku.

Starosta zašmátral v dóze a vytáhl první lístek. „Tayrel Wigga,“ zaburácel, a z davu se vypotácel osmiletý chlapec. Zaznělo pár zoufalých výkřiků, to už ale starosta vytáhl další lístek. „Cassie Rendellová.“ Cassie ztuhla. Polkla a měla pocit, jako by její nohy zdřevnatěly. Poslední rok, jeden jediný rok mi zbýval. Zamrkala a se sklopenou hlavou docupitala ke starostovi a postavila se vedle Tayrela.
Byla temná noc a Cassie s Tayrelem po boku starosty mířila k honosnému hřbitovu, kde se konaly obětní obřady. Cassie roztřeseně vlezla do připravené truhly a s posledním pohledem na noční oblohu se zhluboka nadechla. Víko truhly se zaklaplo a Cassie cítila, jak se truhla hýbe a padá někam do hloubky. Rozplakala se. Snažila se nekřičet a dlaní si zakrývala ústa.

Uběhly dva dny. Cassie ležela v truhle, měla hlad, žízeň, bylo jí horko a chtělo se jí zvracet. Pokud počítala správně, za několik hodin by měla oslavit své osmnácté narozeniny. Byla tak blízko k tomu, aby se sklizni vyhnula. Tak blízko. Vztekle zabušila na víko truhly.

Po několika minutách, hodinách… Cassie nevěděla, kolik času uběhlo, připadalo jí to jako věčnost, stalo se něco podivného. Země se zatřásla, truhla se vymrštila nahoru a víko se otevřelo. Cassie si zakryla oči před náhlým světlem. Truhla i s Cassie tvrdě dopadla na zem a Cassie vykřikla, když ucítila prudký náraz. Rychle vyskočila z rakve. Na hřbitově byla sama. Jen slyšela křik, který vycházel z podzemí. Skrčila se a jala se hrabat v zemi, odhazovala hlínu, k truhle se však stále nedostávala. A nikdy se nedostala, křik brzy utichl, a to znamenalo jediné…

Důvod, proč tehdy Cassie nepoložila život, byl prostý… Gaia přijímala pouze nezletilé oběti, a Cassie tenkrát na pokraji smrti dosáhla plnoletosti. To však bohyni nahněvalo a na město svalila písečnou bouři. Spousta budov byla zničena, z nějakého důvodu však nikdo nezemřel. Cassie si byla dobře vědoma, jaké měla štěstí. I po dvaceti letech se ale stále probouzela z nočních můr, každý týden nosila pomněnky na hřbitov, každý den proklínala bohyni země Gaiu. Byla však naživu. A na tom záleželo ze všeho nejvíc.

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.