Když nás povolá zase zpátky…

Zemská povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů.

„No, tohle bylo nejblíž, co jsem se kdy dostal k infarktu. Tohle už znovu nedělejme.“

„Baxtere. Právě jsme se propadli bůhvíkam podlahou jeskyně. Myslíš, že jsem to plánoval?“ pozvedne tázavě jedno obočí, vyhrabe se na nohy a začne malou místnůstku obcházet kolem dokola, snad v nějaké bláhové naději, že najde východ. Z mého pohledu to moc nadějně nevypadá. Kam dohlédnu v mlhavém světle baterky, jsou jen chladné skalní stěny, pokud nepočítám tu hromadu kamení, která přiletěla s námi. Naštěstí však dopadla jako první. Se zaťatými zuby se trochu nadzvednu, ale nepokouším se vstát. Aniž bych to zkoumal nějak podrobněji, vím, že tahle noha je zlomená. S tichým syčením se opřu o zeď a pomalu vydechnu.

„Co kdybys zvedl ten svůj neschopný zadek a snažil se nás dostat ven?“ ohlédne se po mě s otráveným výrazem, ale nezdá se, že by čekal na odpověď. Což není nijak překvapující. Copak se on někdy stará o druhé? Fakticky perfektní parťák. Proč jsem ho musel schytat zrovna já, nechápu. Prý expert z protidrogového. Pomůže ti. Bude to snadná práce. Jaksi šéf zapomněl na to, že Dryden je arogantní parchant. Jo, a vynechal jeskyně!

„Baxtere!“ vyštěkne a posvítí mi baterkou přímo do obličeje. Ozvěna jeho hlasu se několikrát odrazí v prostoru nad námi. Zacloním si oči a povzdechnu si.

„Našel jsi něco užitečného?“

„Našel jsi něco… Neuvěřitelné! Pořád říkám, že jsi naprosto neschopný. Jak z tebe udělali detektiva. Přestaň se tu vyvalovat a dostaň mě na tu římsu.“

Kužel světla dopadne na malou plošinu nad námi. Chce z ní přelézt nahoru, zpátky do jeskyně. Slušné. Ale marné. Pokud tedy nemá mezi předky opici nebo horskou kozu, tak se tam nedostane ani ve snu.

„Nemyslíš, že kdybych mohl, tak už jsem na nohou?“ ucedím tiše a mávnu rukou nad zraněnou nohou. Nemůžu s ní pohnout bez výstřelu otupující bolesti.

Upře na mě šedý pohled, pátravý, nedůvěřivý a vyčítavý. Snad na okamžik čekám, že projeví nějakou starost nebo obavu, ale on jen protočí oči a odrázuje těch pár kroků k protější zdi.

„Perfektní. Je ještě něco zásadního pro naše přežití, co jsi mi nesdělil? Protože, jestli ano, tak tě…“

Nedozvím se, co by udělal. Přeruší jej další mohutný otřes, při kterém kameny nadskakují, stěny se třesou, pukají a pohybují se. Bylo by to téměř fascinující, nebýt toho, kde se nacházíme. Ještě jedno burácení a zavládne ticho. A tma. Poslepu zvednu ruce a tvrdě narazím o kámen. Během pár sekund se naše místnůstka změní na maličký prostor mezi balvany. Myslím, že se jedna ze stěn sklopila na nás a zapříčila se o tu protilehlou. Zdravou nohou opatrně natáhnu do stran, jen jedna je volná.

„Drydene? Drydene? Matthew!“

Ozve se chraplavé zakašlání. Ze srdce mi spadne kámen, o kterém jsem ani nevěděl, že tam je. Zatnu zuby a pomalu se posunu podél zdi ve směru toho zvuku.

„Jak jsi na tom?“

„Co… něco… Bolí to. Prosím…“

Zní tak tiše. A tak daleko, i když vím, že nemůže být víc než dva metry od mě. Opatrně máchám rukama kolem sebe, narazím na něco teplého, lepkavého. Cuknu rukou zpět, zhluboka se nadechnu.

„Matthew.“

„Prosím…“

Zdá se ještě tišší, než prve. Vyhledám ve tmě jeho ruku a pevně ji stisknu. Opřu hlavu o stěnu za sebou a zavřu oči. Tak takhle se cítí člověk, když je pohřben za živa? Je ledově klidný? Protože prostě ví, že tohle je konec? Proč je to tak jasné? Umřu.

Sedím bez pohnutí celé hodiny. Sedím a svírám jeho ruku i dlouho poté, co přestane dýchat. Jen sedím a čekám, protože matka země si mě už přivlastnila.

---

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.