Chlapec, který miloval vesmír

Zemská povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů.

Vždycky byl zvláštní. Zvláštní, ne divný. „Divný“ zní ošklivě. S Markem jsme se znali od kolíbky a za celou tu dobu jsem si nikdy nemyslela, že je divný, dokonce ani v takovém tom věku, kdy jsou pro holky divní všichni kluci. Jeho nikdy moc nezajímaly bitky, auta, holky – takové ty věci, které kluci milují a holky to nechápou. Měl vesmír.

„Napadlo tě někdy, jak málo stačí k tomu, abysme umřeli?“ ptal se mě jednou večer, bylo nám asi čtrnáct. „Stačí jedno vesmírný těleso a BUM – mrtví.“

„Hele, podle mě spíš umřeš po cestě do školy než kvůli harampádí tam,“ ukázala jsem na tmavou oblohu nad námi.

„A co harampádí tady? Na Zemi?“ Zněl zvláštním způsobem bezmocný. Miloval Zemi. Tu modrou planetu ve vesmíru, ne místo, kde žil. O dosažitelné Zemi tvrdil, že je to nejhnusnější místo, jaké zná, a měl nejspíš pravdu, protože jeho život rozhodně nebyl snadný a většinu času ani šťastný. On toužil na vlastní oči spatřit tu planetu ze stránek jeho knih. A možná, že se mu to částečně podařilo.

Jak jsme rostli, rostla i jeho láska k vesmíru. Nikdy se ale nepokusil stát se astronomem nebo tak něco. Vždycky, když jsem se ho na to zeptala, odpověděl: „Vždyť bych ho pak přestal mít rád.“ Zastával teorii, že povinnost člověku zprotiví i největší vášeň. Ale já si nedovedla představit Marka bez jeho planet. A taky jsem nikdy nemusela.

„Dovedeš si představit, jaký to musí být, lítat ve vesmíru jen ve skafandru?“ Zněl, jakoby jeho mysl plula mezi Merkurem a Venuší už dávno.

„Hnusný,“ odpověděla jsem bez zaváhání. „Vždyť si ti astronauti vaří kafe z vlastní moči.“

„Přefiltrovaný. Ani bys to nepoznala.“ Fuj, ať Marek tvrdí, co chce, nemám zájem to zkoušet. Ale on byl takový: idealista, pokud šlo o sny, pesimista ohledně čehokoli skutečného.

„Jednou tam poletím, jen tak, bez skafandru,“ prohlásil a já se rozesmála. Bylo mu dvacet, ale občas byl jako malý. A mně se to líbilo. Kdybych jen tenkrát věděla, co tím myslel…

Zjistila jsem to až po dalších čtyřech letech, když jsem od něj jednoho rána ve schránce našla krátký vzkaz. Když jsem jej četla, bylo to, jako když strčíte do hradu z kostek a on se prostě sesype.

Lindo,
věříš, že duše může po tom, co se odpoutá od těla, jít kamkoli chce? Já ano. Už nemám sílu čelit tomu všemu tady. Já na Zemi nepatřím, Lindo. Snad mi to odpustíš. Budu z nekonečna sledovat, jak se daří mé pozemské kamarádce, a budu šťastný. Konečně se dotknu Slunce.
Nesmutni po mně,
Marek

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.