Voda nad zlato

Vodní povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů.

Je tomu už mnoho let, co se náš svět změnil a my kouzelníci opět vykoukli mezi mudly. Avšak nezměnilo se jen to, že jsme se přestali ukrývat. Změnila se i sama země, kterou společně s mudly obýváme. Země zpustla. Mnoho mudlovských vědců říká, že naše planeta se přiblížila ke slunci a tím pádem se voda začala vypařovat. Moře se začala zmenšovat a jezera, řeky i ostatní sladkovodní zdroje téměř vyschly. Nemluvě o tom, že ledovce už dávno roztály a zmizely kdo ví kam. A proto se stala voda cennější než zlato a všechny peníze rázem ztratily hodnotu.

I kouzelníků se dotkla tahle změna, proto se rozhodli dát svou existenci najevo a pomoci tak mudlům vrátit naši planetu do nějaké rovnováhy. Avšak nejsme všemocní a ani nám kouzelníkům se nezdařilo s tímto problémem něco udělat. A tady začíná můj příběh. Někde v pustině na okraji pouště jsem se narodil dvěma lidem, jeden z nich byl mocný kouzelník a druhý nebo spíš druhá byla mudlovského původu. Narodil jsem se na opravdu nebezpečném místě, ale příroda se neptá, kde se chcete narodit. Otec matku nedokázal zachránit a tak jsme zbyli jenom my dva. Vzpomínám si, že jsem nesměl moc běhat a pití mi dával můj otec víc než sobě, tak byl věčně malátný. Jídla jsem taky dostával víc.

„Tati, když si kouzelník, tak proč nám nepřičaruješ vodu a jídlo?“ ptával jsem se.

„To nejde, synku, voda se jen tak nezjeví, stejně jako jídlo. Můžu ho přemístit, ale ne vytvořit,“ odpovídal mi otec trpělivě.

Samozřejmě mě také učil čarovat. Naučil mě velice důležité kouzlo na hledání podzemní vody. A taky na její získání. Také mě učil šetřit vodou i jídlem. Občas jsme drželi půst. Občas mě vzal do města, kde lidé za vodu, ať už byla sebešpinavější, udělali cokoli. Občas jsme vyměnili vodu za užitečné věci, jako byla má první hůlka nebo nové oblečení, protože jsem ze starého vyrostl.

Kouzlo na hledání vody mi šlo vždycky snadno. Našel jsem i tu nejmenší skulinku, v níž byla v podzemí ukrytá voda. Brzo otec zjistil, že jsem v tom lepší než on, tak mě ji nechával hledat.

„Tati, vyprávěj mi, jaký je déšť,“ žádal jsem často otce, který si sám déšť pamatoval, ale zažil ho jen jedinkrát.

„To je ti neuvěřitelný pocit, když jsi najednou obklopen vodou a teče všude,“ usmíval se vždycky, když o tom vyprávěl. Taky mi říkal, jak vypadá moře, přičemž jsem se ptal, proč nevezme vodu z něj. Nakonec mě i vzal k moři. Bylo tak slané, že mě nadnášelo, přesto jsem se tam cítil dobře. Byl to neuvěřitelný pocit být obklopen vodou, ať už byla sebeslanější.

„Proč jsme nevymysleli kouzlo, které by tu vodu vrátilo? Nebo z tý slaný vody udělalo sladkou?“ vyptával jsem se dál.

„Snažili jsme se o to. I mudlové se snažili vymyslet stroj nebo cokoli, co by to zvládlo. Všechno bylo neúspěšné,“ odpovídal mi otec s pohledem na vodní hladinu. Ten večer si pamatuju moc dobře. Tábořili jsme u moře. A tu noc jsem nemohl zamhouřit oka. Pořád mě něco budilo, až jsem nakonec vstal a šel ke břehu, kde jsem si sedl a koukal na obrovský měsíc, který se v klidu vnášel nad hladinou. Moře se tiše pohupovalo, než šplouchání přerušil výkřik. Hned jsem ten hlas poznal. Můj otec přišel.

„Avada kedavra!“ vykřikl někdo jiný. Byli to nájezdníci a naneštěstí měli s sebou jednoho kouzelníka. Sebrali nám všechno a já se nemohl ani hnout. To kouzlo jsem neznal, ale už z toho, jak znělo, jsem poznal, že je špatné. Když vzali vše, co mohli, tak odešli. Od toho dne jsem byl sám.

Využil jsem všechno, co mě otec naučil, i kouzla, jež jsem se naučil při jeho smrti. Žil jsem. A žiju stále. Snažím se pomoci všem. Vymýšlím to kouzlo. To kouzlo, které nás může zachránit. To kouzlo, které by přineslo zpátky vodu. Jsem blízko. Jsem tak moc blízko, ale teď začalo pršet. Vidím konečně poprvé déšť. Třeba to kouzlo nebude potřeba, ale to ukáže až budoucnost.

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.