Maim

Vodní povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů.

„Maim!“

Slyšela jsem Beccu, jak trochu vyděšeně volá mé jméno. Seděly jsme na pláži a já se zakoukala na moře, na jeho nekonečné dálky, na tu krásnou modrou plochu. Nechtěla jsem, aby mě vytrhla z myšlenek, a tak jsem dělala, že ji neslyším. Ignorovat ji bylo snadné – její hlas zněl zdálky, jakoby mimo můj svět.

„Maim! Co si myslíš, že děláš?!“ Teď se ozvala víc zblízka. Víc vyděšeně, trochu naštvaně a dost udýchaně. Můj mozek však stále neviděl důvod brát ji na vědomí. Netušila jsem, proč hysterčí, když spolu sedíme na lehátcích a opalujeme se. Ona však nepolevovala: „Maim!“ Pevně mě chytla za paži. „Co to sakra děláš?! Vždyť neumíš plavat!“

Roztržitě jsem zaznamenala, že nesedíme na lehátcích, jak jsem si myslela. Stála jsem po lýtka v moři a moje znepokojená kamarádka mi držela ruku, nejspíš ve snaze mi zabránit pokračovat. Z nějakého důvodu mě to ale vůbec nezajímalo. „Neboj,“ zamumlala jsem a vytrhla jsem se z jejího sevření. Koutkem oka jsem si všimla, že se za mnou pořád dívá, má o mě strach. Zůstávala tam stát, nevrátila se.

Já dál procházela vodou, teď už mi dosahovala k bokům. Jako by mě nějaká neviditelná síla táhla vpřed. Jako ryba ulovená na prutu jsem ji následovala. Zatímco moje kamarádka mi připadala mimo tuto realitu, podivně vzdálená a nezřetelná, moře, jež mě obklopovalo, jsem naproti tomu vnímala nebývale silně. Celým svým bytím, každou buňkou svého těla jsem vnímala jeho vůni, barvu, zvuk. Pach slané vody a rybiny, který, jak jsem si někde v koutku mozku uvědomovala, mi obvykle připadal odporný, se změnil v příjemnou vůni, v níž jsem cítila svobodu a nespoutanost. Vodní plocha, obvykle modrá – hezká, ale nijak výjimečná, se teď leskla desítkami barev. Viděla jsem všechny odstíny modré, zelenou, ocelově šedou, bílou, dokonce i černé odlesky.

Pojď, slyšela jsem šepot, ponoř se. Teprve teď jsem si uvědomila, jak už jsem daleko. Už jsem se nebrodila mělčinou. Aniž bych si to uvědomila, aniž bych věděla, že to vůbec umím, plavala jsem.

Neboj, Vodo, ozvalo se odněkud vábivě. Navzdory tomu podivnému oslovení jsem si byla jistá, že ta slova patří mně.
A já se nebála. Vklouzla jsem pod hladinu, s přílišnou samozřejmostí, než aby to bylo normální, a rozhlédla jsem se. Tušila jsem, že to také není normální – ve slané vodě bych neměla být schopna se kolem sebe rozhlížet, ne? Měly by mě pálit oči. Já však necítila žádné nepohodlí – popravdě řečeno, tak pohodlně mi v životě nebylo. Nadechla jsem se a bylo to jako dýchat horský vzduch – ne, lepší. Plíce mi naplnila příjemná tíha vody, ale netopila jsem se, můj dech byl pravidelný a klidný, skoro jako ve spánku.

Plav, dcero, plav. Nastal čas, abychom se setkaly, ozvalo se odněkud. Teď byl ten hlas silnější – melodický, jasný, nepochybně ženský, ale protkaný mocí.

Následovala jsem jej a zanedlouho jsem spatřila krásnou ženu, oděnou v látce tak jemné, že připomínala mořskou pěnu. Slavnostně rozpřáhla útlé paže a s vlídným úsměvem ke mně promluvila: „Vítej, dítě. Je čas, aby ses dozvěděla o tom, kdo jsi, Maim, Vodo.“

Pozn. autorky: Maim znamená v hebrejštině „voda“.

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.