Kapka

Vodní povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů.

Bylo, nebylo, docela nedávno tomu, hnaly se krajinou černé mraky. A s nimi i kapky vody. Hnaly se někam k moři a vzaly to zkratkou přes hory. Tam se však mrak zakymácel, roztrhl a vycedil všechnu svoji zásobu do údolí.

Byl podzim, vlahý večer a kapky vody bubnovaly na vše, co jim přišlo do cesty. Některé se vsákly a některé zůstaly přichycené na lístcích trávy a okvětních plátcích drobných kvítečků. Pohupovaly se, kolíbaly se a kutálely.

Jedna ta kapka se nespokojeně vrtěla na lopuchu a ani trochu se jí to nelíbilo.

„Je to tady nepohodlné, pichlavé a studené. Bojím se, že skápnu někam do špinavé hnědé hlíny. No fuj! To je snad omyl!“

„Haló! Haló!“ šustila a vrtěla se. To byla neplánovaná zastávka!

„Chci jít odtud pryč! Tak je tu někdo?“

Seběhlo se něco zvířátek, mravenců, stonožek a píďalek, a přemýšleli, co se dá s takovou kapkou vody nejlépe udělat.

Kapka se snažila ohromit ty čumily a vysvětlovala: „Já jsem tady neměla být, já jsem Kapka! A měla jsem doplout na mraku až k moři. Jsem totiž Mořská kapka vody. To je to pravé!“

Zvířátka a broučci slyšeli jen chvění listu a pozorovali neklidně se převalující vodu.

Kapka se protáhla a spustila: „Byla jsem mořem, byla jsem nekonečným oceánem… Byla jsem modrou vodou a byla jsem i u Afriky a Indie… Nesla jsem na svých zádech námořníky a ukazovala jsem cestu delfínům.“

Zvířátka se pořád dívala, ale viděla jen trochu vody stékající po lodyze lístku a kapající z lístku na lístek. Beztak by asi nevěděla, co je to ta Afrika, delfín a ti námořníci.

A tak kapka spustila o své báječné hře nad vodní plochou, když byla třepotavým oparem nad hladinou. Pokračovala popisováním své úžasné cesty nad nádhernou krajinou, když byla schována s ostatními kapkami v mraku. Nadskakovala při tom a snažila se všem ukázat, co to je vznášet se a létat. Ale přízemní fauna jen zívala a podupávala nožkama a stonožkama, aby si vydupala pelíšek k nočnímu spánku.

Kapka byla smutná. Minulost byla minulostí a současnost je šedá, zbytečná a hrozivá. Neustále se bála, že zapadne tam mezi hlínu a kamínky.

„Fuj… Jak jen někdo může téci tímhle bahnem?“

Nedivte se, byla přeci mořem, že? No, ale napadlo ji, že začne vysvětlovat svým divákům, čím má v úmyslu být. Pokud se – jejda, jejda –  udrží na tomto lopuchovém listu. A tak začala…

„No chápejte přeci… Jsem kapka slané vody… Byla jsem mořem, pak párou a nepřísluší mi nic víc ani míň, než klesnout zase na krásnou nekonečnou vodní plochu a být zase po boku velrybám.“

Broučci už zavírali oči a zvířátka pomalu usínala. Nic nového pod sluncem… Šustot deště a ševelení kapek…

Kapka se snažila víc a víc zaujmout posluchače a tak bájila a vytahovala se do všech stran a popisovala neskutečné mořské světy.

Nic, nic, nic…

Její energie se ztrácela ve snaze oslnit, zaujmout, ohromit a udržet se na společenském žebříčku domnělého zájmu a listu lopuchu. Snažila se oslnit, ale byla rozteklá a zaprášená a hlavně rozhozená.

Najednou však něco oslnilo ji!

VYCHÁZEJÍCÍ SLUNCE!

PAPRSKY!

ZÁBLESKY!

Jak se slunce dostávalo nad údolí, začal se každý jeho kousek odrážet v kapce vosy a s ním i celý kraj, všechny květy a každé stéblo trávy.

Zvířátka užasla: nad hlavou krásné velké slunce a před sebou na lopuchu ještě jedno, zářící, malé, a v kapce vody snad celý svět. Všem okolo zjihly oči a mile se usmáli na kapku vody.

Konečně uviděla v jejich očích sebe a pochopila kým ve skutečnosti je. Je KAPKOU VODY!

Pochopila, že není důležité, čím byla nebo by mohla být, a tak se zachvěla a ukázala všem, čím DOOPRAVDY JE.

Kapkou vody zrcadlící vše…

JSEM TADY A TEĎ NA SPRÁVNÉM MÍSTĚ! rozvlnilo kapku. A byla šťastná.

V tu chvíli pohladily paprsky slunce zavřené kalíšky květů a orosené mechy.

V tu chvíli prohřály paprsky slunce každý kout a vyhnaly stíny.

V tu chvíli se kapka vypařila a s velkým smířlivým výdechem odplula do mraků a s nimi do moří k africkým či indickým anebo australským břehům. Kdo ví…

---

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.