Smrťákův těžký život 3. – Bloumání

Trvalo celou věčnost, než mě konečně propustili z té proklaté nemocnice. V sádře je sice stále obalena naprostá většina mého těla a téměř se nemohu pohnout, aniž by to ve mně bolestně nezacukalo, ale alespoň jsem doma. Ano, můžu to nic dělat doma. Jsem raněná. Vím naprosto spolehlivě, že rány na těle nejsou to jediné, co mě stahuje ke dnu. Ztráta, kterou jsem pociťovala každou minutu každého mizerného dne, byla nevyčíslitelná. Ale život plynul dál, Země se točila i beze mě. Najednou tomu byly dva roky. Dva roky, během kterých jsem s nikým o ničem nepromluvila. Zkrátka už nebylo, co říct.

„Tak a dost, Lauro, mám toho tak akorát,“ to mě najednou vyrušil z nekonečného rozjímání tatínkův rozzlobený hlas. „To tvoje mlčení už trvá příliš dlouho. Teď hned půjdeš ven a začneš žít!“ nakázal mi, ale já cítila, jak moc je uvnitř zlomený. Ztráta matky ho drtila, ještě víc jsem ho ale podlamovala já. Celé ty dva roky. Ale neměla jsem sílu s tím něco udělat, soucit nepřicházel. Vlastně je to dlouho, co jsem vůbec pocítila nějaký pocit. Ani smutek, štěstí, deprese nebo vztek. Byla jsem uvnitř prázdná.

Poslušně jsem vstala a vyšla ven ze dveří, ve kterých stále stál táta a ostřížím pohledem sledoval, co udělám. „Dovolíš?“ vysoukala jsem ze sebe s námahou jediné slovo.
On byl ale úplně bez sebe, nevěřil vlastním uším: „Lauro, Lauro, t-t-tys promluvila?!“ na tváři se mu objevil užaslý výraz. Ten vzápětí vystřídalo nadšení a dlouho uspávaná naděje: „Holčičko moje! Prosím, řekni ještě něco! Cokoli, prosím!“ Ale já nebyla schopná udělat, oč mě žádal. Cítila jsem se vyčerpaná. Neohrabaně jsem se vyprostila z jeho objetí a zamířila k venkovním dveřím.

Tohle byl zároveň nejdelší čas, kdy jsem nevyšla z domu. Mé tělo už se samozřejmě dávno uzdravilo, ale všechno mi teď bylo příliš lhostejné na to, aby mi to vůbec stálo za povšimnutí. Zastavila jsem se na prahu a strnula jsem. Obličej mi ovál chladný podzimní vánek, takový ten, který oznamuje blížící se zimu. Po zádech mi přeběhla husí kůže, ale líbilo se mi to. Udělala jsem jen malý krok vpřed. A pak další. A další. Aniž bych si to uvědomovala, vyšla jsem na ulici, kde se ve větru proháněly listy různých barev i tvarů. Slyšela jsem šustot listí pod mýma nohama a zpěv ptáků, kteří neodletěli na zimu.

Mé smysly najednou vše vnímaly tak ostře. Poprvé po tak dlouhé době jsem pocítila chlad. Studený vítr mě nemilosrdně obíral o veškeré mé tělesné teplo. A vlastně, ještě aby ne, vždyť jsem jen v županu, uvědomila jsem si náhle. Ale zpět k domu jsem se neotočila. Nějaká neviditelná síla mě táhla stále kupředu a já se ani nesnažila odolávat. Jen jsem bezmyšlenkovitě pokládala jednu nohu před druhou a mířila kamsi pryč.

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.