Čarodějnice

Ohnivá povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů.

I když to je už spousta let, stále si to pamatuji, jako by to bylo včera. Byla jsem malá holka, žila jsem spokojený život v jedné vesnici téměř na konci světa. Měla jsem jen matku, starší sestru, kočku a pár slepic. Otec byl naverbován na vojnu a domů se už nevrátil. Vím, že byla zima, sněhu po kolena, místy i víc, a když jste brečeli, tak vám slzy mrzly málem v očích. To si dnes už nedokážete představit. Ale tehdy to byla realita. Pro všechny rodiny bylo těžké sehnat něco k jídlu, a co teprve pro ty bez otce. Všechny slepice jsme prozíravě uvařily dřív, než nám stihly venku zmrznout. Později jsme přežívaly z darů od přátel.

Kdo nemusel, ani nechodil ven a všechny rodiny se snažily, aby jim nikdy nevyhaslo v kamnech. Když už někdo vyšel ven, bylo to hlavně pro dříví, které bylo stejně mokré, a hned se zase vrátil do bezpečí domu.

Noci byly ještě horší než dny, a právě proto mi přišlo divné to, co jsem zjistila. Spaly jsme všechny v jedné posteli, abychom si udržely co nejvíce tělesného tepla. Díky tomu jsem si všimla, že každý večer, když už matka spala, sestra vstala a odešla ven. Když jsem se ráno probudila, ležela na svém místě a spala.

Po nějaké době nám začala dávat kousky masa, které prý dostala od přátel. Já jsem ale věděla, že je má ze svých nočních výprav. Matce jsem však nic neřekla. Ta byla ráda, že máme jídlo, a o nic víc se nezajímala.

Ten den bylo o něco tepleji, ale my jsme se stejně věnovaly tomu, čemu celou zimu – pletly jsme si svetry, šály a čepice. Vtom k nám došli královští vojáci a beze slova začali prohledávat náš dům. Všimla jsem si, že sestra někam zmizela. Na matce bylo vidět, že se jí vůbec nelíbí, jak si vojáci u nás počínají. Když se jich konečně zeptala, co to dělají, řekli, že hledají čarodějnici. Pak jeden voják dotáhl do místnosti, kde jsme byli, moji sestru. Okamžitě ji svázali a odvedli. Přišlo mi divné, že neodvedli také mě s matkou, ale nemůžu říct, že bych si to přála.

Po několika dnech se na náměstí v nedalekém městě konal její obřad. Spolu s ní chtěli upálit další tři dívky, které jsem ale neznala. I když jsme tam s matkou jít nechtěly, donutili nás. Dívaly jsme se, jak oheň požírá mrtvá těla, dav křičel a jásal a naší jedinou útěchou bylo, že dívky před upálením oběsili.

Bylo pár let po tom, co mi inkvizice upálila sestru, a já se stále sílící skupinou lidí jsme přestávali věřit na skutečnou existenci čarodějnic. Šla jsem na trh, když mi ve městě nějaký zloděj od opasku odtrhl měšec s penězi a zmlátil mě. Ležela jsem na zemi a nebyla jsem téměř schopna se pohnout. Proklela jsem tedy tohoto zloděje a on okamžitě padl mrtvý k zemi. Lidé, kteří se stali svědky této příhody, se zděsili a začali utíkat. Pár odvážlivců se ale rozhodlo, že mě odvedou před inkvizici. Najednou se mi do žil vlila nová síla. Vstala jsem a nepřirozeně rychle jsem utekla do nejbližšího lesa. Zde jsem přežívala pár dní. Až když jsem se dozvěděla, že lid nechal upálit mou matku kvůli obvinění z čarodějnictví, rozhodla jsem se, že se přesunu jinam. Po několika dnech na cestách jsem se zabydlela v jedné jeskyni v lese dost daleko od mého původního domova. Mezi lidi jsem nechodila a celé dny jsem přemýšlela o svém dřívějším životě. Najednou jsem ho viděla v jiném světle. To já jsem tehdy v zimě nevědomky nutila sestru chodit nám pro jídlo a dávala jsem jí do hlavy vzpomínku na skupinu přátel, od kterých ho dostala. A byla jsem to já, kdo skryl sebe a matku, když inkvizice navštívila náš dům, a namluvil jim, že tam nikdo nežije. Nenáviděla jsem se za to. To já jsem přinesla celé mé rodině smrt.

Po několika měsících za mnou přišla jedna holčička, že má nemocnou matku. Netušila jsem, jak se o mně dozvěděla, ale pomohla jsem jí. V její vesnici mě přijali velmi dobře. Čarodějnic se vůbec nebáli. Naopak, ctili je a vždy, když bylo třeba, prosili je o pomoc. A tak jsem dostala nový domov. I když jsem se neměla vůbec špatně, stále mě sžírala vzpomínka na moji mrtvou rodinu. Nikdy jsem na ně nezapomněla.

Redakční úpravy provedla Nerys Heliabel Ghostfieldová.