Pochodeň

Ohnivá povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů.

Hlídali ohniště. Plameny nesměly za žádnou cenu vyhasnout, byly jejich jedinou nadějí. Jediným ohněm široko daleko a proslýchalo se, že jsou posledními lidmi na světě. Jediné, co je dělilo od zkázy, byla právě tato hřejivá věc, jejíž původ a smysl už po dlouhé roky nikdo nechápal, jak staří umírali a mladí se rodili do nevědomosti s útržky příběhů starého světa a vědomím, že oheň je spásou.
Někteří dokonce věřili, že je v něm jejich osud, a kromě dříví házeli do plamenů i sami sebe, své děti anebo své drahocenné předměty ve snaze získat více štěstí. A té mlhavé naděje.

To byl i případ Nigy. Niga byla nejmladší dcerou a poslední z rodiny, která ještě do ohně nevkročila. Rodiče jí říkali, že pravou chvíli pozná a že pak dojde její život konečně naplnění. A zbytek vesnice bude mít větší šanci na lepší život.

Okolo tohoto kousku země již ubývalo jak dřeva, které nenasytný oheň spolykal, tak i zvěře a všeho ostatního. Zdálo se, že svět umírá. A nikoliv v plamenech, jak by se slušelo a patřilo, ale v prachu, tmě a beznaději. To nikdo nechtěl dopustit a rada vesnice se pravidelně scházela a debatovala o tom, jak se průzkumníci buď nevrátili, anebo se vrátili se špatnými zprávami. Málo vody, málo jídla a k tomu zima všude, kam zvládli dojít.

Niga jako vždy poslouchala za zdí, ač to bylo proti pravidlům a čekal by ji trest, možná den bez ohně, možná dokonce vyhnání na čas z ochranného kruhu. Jelikož věřila, že je zrozená být jednou z Pochodní, jak se říkalo těm, kteří se rozhodli s ohněm dobrovolně splynout, byla by to pro ni katastrofa a konec nadějí. Poslední dobou ale váhala a přemýšlela. Hltala informace o světě za hranicí, dost možná se chtěla i přesvědčit na vlastní oči. Sama sobě namlouvala, že je to proto, že potřebuje ten správný impuls, ten okamžik, který by měla poznat, jelikož jí již táhlo na vyšší věk a stále žádné pnutí necítila. Dokonce již přestávala dodržovat i různé jiné tradice a pravidla, nastavená již před jejím narozením.

…

Jednoho dne se na její porušování pravidel přišlo a všichni byli šokovaní. Jak si vyvolená a zaslíbená ohni mohla něco takového dovolit. Zasmušilí došli k řešení, že má opustit na čas vesnici a vrátit se, až bude připravena na svůj úděl.

Niga si v divočině nevěděla rady. Ztrácela síly, netušila, jak pořádně lovit, a toulala se zničenou krajinou skoro bez cíle. Měla sebou jen skrovné zásoby a věděla, že pokud se brzy nevrátí, zemře někde tady, v prachu, sama.

Zemdlelou ji našli cestovatelé z jiného místa, jí připadalo, že snad i světa. Vzali ji kamsi, kde bylo světlo, vlahý vzduch a úplně jiná situace. Potkala dokonce někoho, u koho si byla jistá, že byl jedním z průzkumníků z její vesnice, ale tvářil se, že ji nezná. Již chápala, proč se jich tolik nevrátilo a že za tím nestály jen nástrahy divočiny. Pořád ale tomu všemu nemohla věřit a nemohla se dočkat, až o tom zpraví všechny, o tom, že nemusí žít ve strachu a stínu a vrhat se do ohně, aby se neztratila naděje. O tom, že naděje a jiný život opravdu existují a je možné toho dosáhnout.

Od návratu ji všichni zrazovali, ale stála si za svým. Nemohla si pomoci. Dostala na cestu alespoň pořádnou porci jídla a vody a všichni se s ní loučili s tím, že se těší, až se vrátí, a ať s sebou klidně vezme celou vesnici, že místa mají dost a že nechápou, proč žijí na tak nehostinném místě.

Sotva dorazila ke svým lidem, začala hned vyprávět o všem, co viděla, a o tom, jak je to blízko a dosažitelné a že to bude pro všechny to nejlepší, co mohou dělat. Překotně líčila své zážitky, než si uvědomila, že najednou vše nějak ztichlo. Rada a její předsedové ji obstoupili.
„Takže jsi již připravená na svůj úděl a úkol? Spatřila jsi krásu, dopřeješ ji nám všem?“
Niga vrtěla hlavou a snažila se vše vysvětlit.
„Takto se ničeho nedosáhne, musíme se sebrat, sbalit a vydat se tam! Všichni tam na nás již čekají, počítají s námi!“
„A mají tam oheň? Krásnější než my?“
Niga byla vyvedená z míry.
„Ne… Žádný oheň jsem tam neviděla.“
„Tak co bychom tam dělali? To by byla zrada vůči ohni! Jsi snad zrádkyně?“
„Co? Já? Ne! Ale…“
„Žádné ale. Staň se Pochodní, nebo shoříš jako zrádkyně!“
Niga se zalekla a chtěla utéct. Nebylo ale kam.

…

Oheň vyhasínal. Poslední strážci již jen mlčky seděli. Nevěděli. Nemohli.

Redakční úpravy provedla Nerys Heliabel Ghostfieldová.