Ohnivá povídka od Indris

Ohnivá povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů.

Tu noc nikdo nemohl usnout. Tma pomalu ovládla krajinu, slunce zmizelo za horizontem. V táboře se však nikdo nehýbal. Muži strnule seděli před stany a zírali do plamenů. Pouze hlídka zvolna procházela táborem, z jednoho konce na druhý.

Noc byla temná a čas ubíhal pomalu. Dick byl sám před jedním z otrhaných stanů a hleděl do plamene ohně, který osvětloval jeho tvář. Byl sám, vždy byl sám. Už od mládí byl zvláštní. Byl mladší syn bezvýznamného lorda, takového, jakých byly v celém království desítky. Jako druhorozený měl předurčenu kariéru učence, nebo kněze. On však nestál ani o jedno. Od mala miloval dvě věci, oheň a boj.  Většinu času trávil v kovárně jejich rodového hradu, naslouchal zvuku kladiv, vůni dýmu a syčení vody při kalení zbraní. Fascinoval ho oheň, který dokázal z křehké beztvaré hmoty vytvořit smrtící nástroj. Dodnes si jasně vybavuje pohled na tančící plameny a jejich úchvatné teplo. Ano, kovárnu měl velmi rád.

Dalším místem, které miloval, bylo cvičební nádvoří. Zápasící muži, třeskot oceli, terče plné šípů skvělých lukostřelců. Toto mu nikdy nemohly knihy nahradit. Proč by se měl spokojit se čtením o hrdinech dávných dob? On se chtěl jedním z nich stát. Otec jeho volbu neschvaloval. Ale nebránil mu. Nemohl. Sám znal ten pocit, kdy se krev v těle bouří a mládí bývá nepokojné. Přesto při loučení  se synem neskrýval své obavy.

A teď zde byl. V tábořišti armády Jeho Veličenstva.  Hleděl do plamenů a snažil se z nich vyčíst svou budoucnost. Osvědčí se v boji? Nezklame? Měl ten nejlepší trénink, jaký si mohl přát, přesto jej však sžíraly pochybnosti. Nikdo nemohl předem odhadnout, jak se kdo zachová, když se dostane do nebezpečí. Až první boj muže zocelí, nebo zlomí.

Noc již pokročila a hvězdy na obloze začaly blednout. Dick nechal oheň zvolna vyhasnout a pomalu zavřel oči. Jeho čas nadešel.

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.