Smrťákův těžký život 1. – Nový smysl

Být smrťákem není žádná legrace.

Váže vás temná přísaha, jejíž porušení s sebou nese mnohé následky. I přes to se ale někdy stane něco, co vaše rozhodnutí náhle změní…

Odpočíval jsem, znaven, ve své temné jeskyni, když mě z rozjímání náhle vyrušil hlasitý, bzučivý zvuk. Ten odporně známý tón mohl patřit jedinému předmětu – totiž mému budíku – a znamená jediné. Volají mne do práce.

Se smířlivým povzdechnutím jsem vstal, přehodil přes sebe svůj černočerný plášť a tvář jsem zahalil do hluboké kápě. Má tisová hůl, která se mi za ta léta služby stala věrnou společnicí, už na mě čekala opřená u dveří. Když jsem ji vzal do své chladné kostnaté ruky, cítil jsem, jak se zřetelně chvěje a vede mě k cíli. Před námi je další úkol.

Moc dobře jsem věděl, co se děje. Nedaleko mého skromného obydlí se právě stala nehoda. Příliš křehké auto nevydrželo srážku s rozjetým kamionem a teď se v troskách válí v příkopě. V tom autě byly dvě ženy – matka a její dcera. Je vyloučené, že by snad nějakým zázrakem přežily. I přes to ale stále obě dýchají, srdce jim tlučou. A proto jsem tu já. Udržuji ve světě rovnováhu mezi životem a smrtí. Já jsem smrt.

Neodsuzujte mě, je to práce jako každá jiná a ani já na ní nevidím nic špatného. Že jsem vrah? Ne, nic takového, vždyť já vlastně pomáhám. Ulevuji lidem od bolesti, kterou už nejsou schopni dál nést. Většina mých zákazníků mě nakonec vítá s nadšením a úlevou, že už je konec. To jen podle dětských povídaček jsem ohavná zrůda, která je hodna věčného zatracení.

U auta, ze kterého téměř nic nezbylo, jsem byl za pár vteřin. Tedy, ono to rychlé přemisťování není nic těžkého, když započítám fakt, že cestuji v podobě větru. Snesl jsem se z nebe a lehce přistál. Tam, kde se mé nohy dotkly země, tráva zšedla. Ještě před svým působivým nástupem na scénu jsem si trochu upravil pomačkaný plášť – poslední zjev, který ve svém životě uvidíte, by přeci měl nějak vypadat, ne? Spokojen s vlastním vzezřením, vtrhl jsem do trosek automobilu a zlověstně tichými kroky jsem se blížil ke svým dvěma obětem.

Nejprve jsem se dostal ke starší ženě. Mohlo jí být něco kolem čtyřicítky, na tváři už se jí začínaly objevovat hlubší vrásky z přibývajících starostí, nakrátko ostříhané hnědé vlasy měla slepené krví. A byla v bezvědomí. Dýchala mělce a nepravidelně, srdce jí tlouklo z posledních sil. Cítil jsem, jak to chce skončit, přeje si zastavit, a tak jsem se rozhodl neprodlužovat její utrpení a jako temný stín jsem k ní poklekl. Pozvedl jsem do výše svůj dlouhý ukazováček a nenuceně ho položil téměř mrtvé ženě na čelo. Zprudka otevřela své zářivě modré oči a já viděl, jak z ní zbytky života rychle vyprchávají. Trvalo to jen pár krátkých vteřin, než její srdce naposledy udeřilo a navždy se zastavilo. Pozvolna zavřela oči, ze kterých jsem vyčetl úlevu a vděčnost. Všechna ta bolest, kterou v posledních minutách cítila, vymizela a ona se klidně odebrala ke světlu na konci tunelu. Už nedýchala.

Mladší dívka byla trochu jiný případ. Když jsem se k ní naklonil, abych jí stejně jako její matce vzal život, zakašlala a pak sípavým hlasem promluvila: „Já vím, kdo jsi. Jsi smrt.“ Nějak mě to nezarazilo, bylo poměrně běžné, že o mně oběť mnohdy věděla. Její další slova mě ovšem přinutila zastavit napřažený ukazovák jen pár centimetrů od její tváře. „Jednou chci být jako ty,“ hlesla dívka a upadla do bezvědomí.

Nemohl jsem ji zabít, teď ne. Řekla totiž něco, co jsem za celou svou existenci nepochopil. Proč by někdo chtěl být jako já? Proč být všemi nenáviděn, proklínán a zatracován, když by po smrti mohl poklidně odpočívat a nechat se unášet svými nejniternějšími představami?

Povzdechl jsem si. Nikdy jsem neporušil přísahu, kterou jsem před lety složil. Zdá se to jako včera, kdy jsem před celým sborem smrtí slavnostně přijímal svou tisovou hůl, nezbytnou součást každého z nás, a kdy jsem poprvé oblékl temný plášť.  Náš slib je pro nás nejsvatější věcí vůbec, spojuje nás, dokazuje to, co jsme, je to celé naše bytí, je předáván už po mnohé generace pořád dál a dál.

A přesto ho teď porušuji. „Nenecháš žít toho, jehož srdce již dál nemá bít,“ znělo mi v hlavě, když jsem najednou rozhodnut stahoval natažený prst od dívčina čela. Styděl jsem se za to, co jsem udělal a věděl jsem, že za svůj čin ponesu následky. To mě teď ale netrápilo. Můj život – jestli se to, co prožívám, dá nazvat životem – náhle dostal nový smysl. „Ta dívka musí žít,“ pomyslel jsem si a s dalším poryvem větru jsem se ztratil v temnotě.

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.