Stromopsaní – Záhadné souvislosti

Navázáno na kapitolu od Jamese Watfara – Podivné setkání

Hlas se ozýval ze studny. Blodyn rychle přiběhl a podíval se dovnitř.
„Pomoc, barde, pomoc!“ naříkala ve studni Chauned. Chudák dívka byla pomuchlaná, polámaná a špinavá.
„Pro Merlina, jak ses tam dostala?“ vyděšeně zaskřehotal Blodyn. „Pomohu ti, vydrž.“ Na jednu stranu si oddychl, že jeho hrozivý sen se neplní, na druhou přemýšlel, jak se mohla Chauned dostat do studny.
Přihnal se zpět ke studni s žebříkem, ale tam… Ve studni jen pískala a poskakovala maličká veveruška.
„Šálí mne snad zrak?“ vykulil oči na uvězněné zvíře. Vytáhnul veverku pomocí kbelíku, který byl spuštěný na dně studny, vyprostil rezavé stvoření z nádoby a veverka mu vesele vyskočila na ruku. V jejím pohledu se zračil… něco jako vděk? Avšak jak by mohl číst takové emoce z tváří zvířat? Než se nad tím stačil řádně zamyslet, veveruška mu skočila na hlavu, z hlavy na nejbližší větev, pak na další a za chvíli se ztratila z dohledu. Nezmohl se na nic jiného než zírat do houští, kde ještě před chvílí obratně poskakovala rezavá dáma.

„Dobré ráno, Blodyne,“ ozval se milý ženský hlas. I přes jeho vřelost a hřejivost jej oslovení neskutečně vyděsilo. Couvl a zakopl o kbelík, který tam nešikovně nechal.
„Ty… já… dobré,“ vykoktal ze sebe a snažil se vyškrábat na nohy.
„Copak se stalo, barde? Viděl jsi snad čerta?“ zeptala se Chauned, v jejíž tváři se zračilo pobavení.
„Musím jít!“ vykřikl vyděšený Blodyn a pelášil pryč, co mu nohy stačily, nebo spíš nestačily. Utíkal zpátky do hostince. Po cestě přemýšlel o tom, co se právě stalo, jak se to vlastně mohlo stát… Slyšel Chauned, ale ve studni pak našel jen obyčejnou veverku. Vzpomněl si na svůj sen.
„Ne, zvířata opravdu nemluví a v létě nesněží!“ vynadal si polohlasně.

Blodyn proběhl hostincem a ani se neobtěžoval mávnout na pozdrav, hnal se do svého pokoje.
„Mamma mia, co se dít?“ zahalekal Albertini. Vikon se podíval směrem nahoru na schodiště, kam šílený bard před chvílí ve spěchu vyběhl.
„Asi viděl čerta,“ prohodila Annya a rozesmála svou poznámkou hostinec. Dál už Blodyna nikdo neřešil. Mladí hráli karty. Albertini leštil své sklenice a Daristox… počkat, kde je Daristox?

Blodyn se svalil na postel a po chvíli se schoulil do klubíčka. Pozorně si promítal každou část ranních událostí. Co se mohlo stát? Kam se poděla Chauned a co to bylo za veverku? Takové podivnosti… Najednou se ozvalo klepání.
„Kdo tam?“ otázal se nesměle.
„Otevři a neptej se, hastroši,“ ozvalo se zpoza dveří. Blodyn se zvednul z postele a opatrně šel otevřít. Hostinec byl už starší, prkna vrzala, muselo být slyšet, že se někdo blíží.
„Dobrý den,“ vyjevený bard otevřel dveře.
„Zdravím,“ odpověděl tlouštík a vevalil se dovnitř, zabral nejbližší rozvrzané křeslo, které se pod ním málem propadlo. Byl to Daristox.
„Co chcete?“ zamumlal vyděšeně Blodyn. Strach neměl v povaze, ale dění poslední doby ho k tomu nutilo.
„Byl jsi u tý mrchy, co?“ zamručel tlusťoch.
„Mrchy?“ vykulil oči ještě více, než je dosud měl.
„Jo, mrchy. Dej si bacha. Bude na tebe zkoušet různý čáry máry, ale nedej se. Ten její… byl stejnej! Na mě to taky zkusili.“ Daristox se s obtíží zvedl z křesla, kterému přitom zlomil opěradlo. Přibelhal se až k pohublému muži, který pořád postával u dveří.
„Ale já jsem se nedal, rozumíš? Dej bacha, ty… Blondýne, nebo jak se to jmenuješ,“ pohrozil Blodynovi, pak vyšel ven z pokoje a div se neskutálel dolů ze schodů.
Blodyn stál jako opařený vedle otevřených dveří. Honila se mu hlavou spousta otázek, především co se to zase děje? Po pár minutách, kdy nepřestal zírat před sebe a přemýšlet, se rozhodl dohnat zavalitého chlapíka, jenž mu tu ještě před chvílí tolik hrozil. Sešel po schodech dolů a očima zkoumal hostinec, ale Daristoxe tam nenašel… Kam se poděl?
„Co se dít, Bolydyn… či jak vy se jmenovat?“ ozval se od baru Albertini. Blodyn se obratně otočil na hostinského, který ho trochu vyrušil z toku myšlenek, ale co naplat, nemělo cenu se tím zabývat.
„Pojď s námi zapít další krásný den života!“ zahalekal Vikon.
„Není krásné žít?“ přitakala Annya.
Blodyn pomalu sešel dolů z posledních schodů a okamžitě byl usazen ke stolu hned vedle Annyi. Na stole před ním hned přistál máslový ležák. Všichni přítomní začali rozverně zpívat. Po chvíli, když Blodyn ztratil ostych, se k nim přidal a hodoval s nimi. Albertini na stůl nosil pečená kuřata, brambory, tlačenky… Zkrátka pohoštění, jak má být.
Pili, zpívali a hodovali dlouho do noci… Proč nezapít další krásný den krásného života…