Stromopsaní – Úkol

Navázáno na kapitolu od Tadäuse Trotterticklera – Nečekané události.

„Vždyť ty jsi… ty!“ vykřikl bard napůl překvapeně a napůl vyplašeně.
„Neříkej,“ usmála se čarodějnice vlídně.
„Zachránila jsi mě.“
„Vypij toho víc, musíš se vzpamatovat, jinak si nic objevného neřekneme.“
Bard přikývnul a žíznivě do sebe obrátil několik horkých doušků. Kdesi mezi doušky špitnul pár slůvek díků.
„Řekla bych, že nemáš za co, ale nerada lžu,“ pokývala čarodějka věcně hlavou. „Tvoje záchrana nás stála hodně, jeden z nás při ní zemřel.“
„To… to je mi líto,“ upřímně se zalknul a ruce s šálkem mu poklesly.
„Nemusí. Nedělal to z donucení a lítost je k ničemu nám i věci, které ten chudák zasvětil život,“ dolila čaj.
„Splatím svou záchranu i jeho oběť!“ vylétl po chvíli ticha Blodyn rozhodně na nohy, ale zavrávoral a padl zpátky, jako by nepil čaj, ale spoustu těžkého vína.
„To jsem chtěla slyšet. Jsi bystrý, barde, jiným chvíli trvá, než přestanou spínat ruce a začnou dělat něco užitečného.“
Blodyna uznání potěšilo a bylo by mu vykouzlilo úsměv na tváři, ale neodbytná myšlenka mu místo usmívání ztrápeně zkroutila obočí. Měl rád lidi, nadchla ho každá příležitost být jim užitečný, ale jak silné jeho nadšení bylo, tak náhle umělo pohasnout – co vlastně on, prostý bard, může takovým lidem nabídnout? Snad umí čarovat, ale lovit nebožáky ze spárů Zimy?
„Jen nevím, čím bych vám mohl být užitečný,“ svěřil se s trápením, odložil šálek čaje a podepřel si hlavu najednou ztěžklou přemýšlením.
„Zatím celkem ničím. Ale později budeš ten nejdůležitější z nás.“
„Eee?“ projevil Blodyn míru pochopení.
„Budeš vyjednávat s paní Zimou. Ona není v jádru zlá… moc… spíš má nešťastný úděl.“
„Jáá? Ale to nejde!“
„Proč by to nešlo?“ čarodějka na něj vrhla pohled plný nepochopení.
„Málem mě zabila a to šla jenom kolem. Možná by s ní měl jednat někdo, nevím, kdo zvládne nezemřít dřív, než ji uvidí?“
„Proto nepůjdeš hned. Když jsme se posledně loučili, šel jsi hledat lásku, nemám pravdu?“
Bard se rozvzpomenul a přikývl.
„A na rozdíl ode mne,“ střelila čarodějka pohledem po muži v křesle, který tiše dřímal, „jsi ji nenašel.“
„Jak to víš?“
„Kdyby ano, paní Zima by tě tolik nezřídila. Nad lidmi s žárem lásky v srdci nemá takovou moc. Mimochodem, nevím, co miluje tvoje malá společnice, ale našli jsme ji v mnohem lepším stavu než tebe.“
„Chceš říct…“
„Že musíš najít svou lásku a pak vyjednat s paní Zimou, aby se krotila,“ shrnula čarodějka svou představu.
„Abych tomu rozuměl…“ ponořil se Blodyn do hlasitých úvah. „Budu doufat, že se mi v nejbližších týdnech podaří to, co se mi za celý život nepodařilo, a až se to podaří, oznámím té šťastné, že si před vším společným štěstím ještě odskočím vysvětlit dámě, která se mě už jednou pokusila zabít a vraždí kudy chodí, aby vraždila míň.“
„Přesně tak!“ vykouzlila čarodějka úsměv. „Pod ochranou žáru skutečné lásky se ti nemůže nic stát. Nanejvýš můžeš umrznout. Utonout v lavině nebo tě může rozdrtit některá z jejích ledových pastí. Nic hrozného.“
Bard polknul. „Slíbil jsem, že splatím svůj dluh a nebudu se cestě vyhýbat. Ale pověz mi, proč nejedná s paní Zimou někdo z vás? Jste zkušenější a lásku už máš.“
„Protože jsme zachránci. Vyrvali jsme z jejích spárů mnoho životů a počítám, že ji tím dvakrát netěšíme. Oproti tomu, kvůli tobě jeden život dostala. Budeš se jí líbit.“