V zajetí času – 2. kapitola

Tajné spisy

Tiše jako myška se vplížil za dveře. Ocitl se v naprosté tmě. V ruce měl ještě stále baterku, kterou teď rozsvítil. V úzkém kuželu světla se mu naskytl zvláštní pohled. Ulička, ve které stál, vedla až na druhý konec budovy. Jak dlouhá byla, si netroufal odhadovat. Takovýchto uliček tam bylo několik desítek. Kužel světla mu moc neukazoval, ale stejně mu bylo jasné, že najít tady spisy, pro které přišel, může zabrat klidně i několik hodin.
Jako první potřeboval pořádně vidět. Rozhlédl se a na stěně vedle dveří objevil vypínač. Chvíli trvalo, než se zářivky rozsvítily. Jejich mdlé, modré světlo mu konečně ukázalo, jak velký na něj čeká problém. Stál opřený zády o dveře a nešťastně se rozhlížel.

Všude, kam jen dohlédl, byly regály s bednami. Kde nebyly bedny, tam ležely jen samotné svazky, spisy nebo knihy, deníky, mapy. Zkrátka všechno, na co si je jen možné vzpomenout.
Pravda, na tak přísně utajovanou část archivu mu to přišlo krapet obyčejné, přesto se zde skrývaly věci, které již nikdy neměly spatřit světlo světa.

Nevěděl, kde má s prohledáváním začít. Nikde nebylo žádné označení. Nic, co by mu nějak napovědělo.
Jako hromádka neštěstí procházel mezi regály. Ve vzduchu vířily tuny prachu a on každou chvilku kýchal.

Po straně si všiml malých dveří. Zvědavost mu nedala a šel je prozkoumat. Čekal něco víc než jen kopírku. Jenže ta mu, pokud najde, co hledá, bude ještě užitečná.
Znovu procházel uličkou zpátky. Některé regály byly uzavřeny v jednotlivých kójích. Každou z nich naštěstí dokázal otevřít pomocí karty.

„No, tak jdeme na to,“ dodal sám sobě odvahy a začal se prohrabovat nejbližší krabicí. Našel v ní sbírku básní, mapu předkolumbovské Ameriky a několik fotek. Nic, co bylo důležité. Prohlížel další a další a zase další bedny. Všude bylo něco jiného, a přesto to k ničemu nevedlo. James začínal být čím dál víc netrpělivý. Ten hlídač, kterého omráčil, se mohl každou chvíli vzbudit a pak bude pozdě.
Téměř už bez naděje na úspěch se šoural k dalšímu regálu. Na jedné straně bylo již téměř seškrábané písmeno M.
Jamesovi se vrátila špetka naděje. Jen nevěděl, co přesně písmeno označuje. S novou dávkou horlivosti se vrhl na krabice. V celém regálu bylo všechno, co začínalo písmenem M. Autoři, názvy děl, mapy, obchodní dohody, prostě všechno.
Aspoň první věc, které se mohl chytit. Pokud tady bylo písmeno M, on potřeboval najít R.
Proběhl uličkou skoro až na konec. Na kovovém regálu se písmena téměř ztrácela, ale když si dal trochu záležet, našel ho. Pousmál se při vyhlídce, že to konečně najde. Bral bednu za bednou a prohrabával se stohy knih, svazky básní a úředními dokumenty. Dokonce našel spis o havárii UFO u Roswellu. Měl nutkání si přečíst, co se tehdy vlastně dělo. Zběžně papíry prolistoval. Nestačil se divit. Nebylo to letadlo, jak vláda uváděla, ale skutečně „stroj, který nepochází ze Země“, dočetl se.
„Takže oni nám skutečně ve všem lžou.“ Cítil, jak do něj vjíždí vztek. Kolik toho asi musí být, co všechno vlády různých zemí lidem neříkají? To už musí posoudit každý sám.

Otáčel jednotlivé listy a nemohl se od nich odtrhnout. Našel několik dobových fotografií pravého létajícího talíře. Byly tam záznamy svědků, kteří potom všichni naráz měnili své výpovědi, protože jim vláda vyhrožovala. Našel vědecké výzkumy, které testovaly létající talíř. Dokonce narazil na jednu fotku, která dost silně připomínala… „Mimozemšťan?“ Zatočila se mu hlava. Nechápavě zíral na fotku. Sice byla černobílá, ale malé šedivé tělíčko a velké, černé, nepřítomné oči se daly rozeznat bez potíží. V tu chvíli jako by se zastavil čas.
Aby se nedozvěděl ještě něco, co nechtěl, vrátil celý spis zpět a hrabal se v jiné bedně. Myšlenky na to malé šedivé tělíčko byly však přespříliš silné a on se nedokázal plně soustředit.

Už prohledal celé dvě řady regálů a stále nenašel nic. Dával to za vinu té fotce, co viděl. Prostě nebyl schopný myslet na něco jiného.

Probíral další bednu, když ho napadlo, že možná hledá ve špatném oddělení. Možná, že ne pod písmenem R, ale W. Znovu se mu dobila trocha naděje, a tak doběhl až na samý konec haly. Písmeno W bylo dobře čitelné a bylo to jediné písmeno, kde stála jen jedna řada regálů. Nenašel žádné bedny, jen volně poházené knihy a srolované mapy. Prohledával vše a udivilo ho, když našel podrobnou mapu Hirošimy. Zděsil se, když si představil, že Amerika s ní měla mnohem krutější plány než jen výbuch atomové bomby. To měl být teprve začátek.
Objevil i několik dalších válečných dokumentů. Pochopitelně se všechny týkaly právě Hirošimy a Nagasaki. Spis obsahoval podrobný plán bomby, dokonce náčrt letadla, které bombu neslo, a v neposlední řadě také podepsané přísahy letců, kteří věděli mnohem více, než po válce přiznali.

Začínal být znechucený. Nikdy vládě nevěřil ani „nos mezi očima“, ale tohle už bylo příliš.
Na jeho náladě se za dnešek začala projevovat také únava. Na hodinkách měl půl druhé ráno. Archiv už tedy prohledával něco přes hodinu a půl. Hlídač byl ještě stále nejspíš omráčený, protože jinak by už spustil poplach. James si až teď pomyslel, jaká to asi musela být rána.

Znovu a znovu procházel další regály a další bedny. Ospalost se začala záhy projevovat, a aby neusnul, musel si dojít do batohu pro energy drink. Unaveně procházel uličkou zpět. Bez zájmu projížděl písmenka na regálech. F, E, D, C, B. U B se zastavil. Na energy drink zapomněl a vrátil se k písmenu C. Dostal poslední spásný nápad. A pokud to nenajde tady, byl rozhodnutý to vzdát.
Bral bednu po bedně a všechny je postupně sypal na zem, aby se v nich lépe hledalo. Nic zajímavého neobjevil. Několik vládních spisů o smlouvách na zbraně bez příjemce, mapy ostrůvku kdesi v Tichém oceánu, pár špionáží ruských ponorek, pozorování UFO nad Coloradem a další nezajímavé věci.
Podal si automaticky další bednu a už ani nedoufal, že něco najde. Z papírů už mu šly oči šejdrem a začínaly ho pálit. A pak, po několika dlouhých hodinách bezvýsledného hledání, mu pod ruku přišel tlustý spis označený červeným razítkem „přísně tajné“. To už na několika spisech viděl, ale nikdy nebyly tak tlusté. Vyndal papíry z desek a vyvalil oči. Srdce se mu rozbušilo nadšením a nervozita byla ten tam. Konečně našel, co potřeboval.

„Cestování časem,“ sice šeptal, ale stejně ho vlastní hlas uklidnil a ubezpečil, že se oči nemýlí. Radost byla v tom momentě nepopsatelná. Nedokázal by se smířit s tím, že odejde s prázdnou.
V mžiku naházel ostatní papíry zpátky do beden a do regálů. Svůj drahocenný „poklad“ si nechal v rukou a doslova na něm visel pohledem. Tak moc toužil si všechno hned teď přečíst, jenže na to nebyl čas. Jako když ho někdo nakopl, vystřelil do místnosti s kopírkou. Rozsvítil malou lampičku na zdi a zapnul kopírku. Celý se třásl vzrušením. Jeden po druhém vkládal listy do kopírky a pečlivě rozděloval originály od kopií. V deskách bylo úplně všechno. Mapy, náčrty, popisy různých událostí, vztahy času k prostoru a tak dále.
Kopírování šlo pomalu, a čím víc se blížil ke konci, tím nervóznější byl. Pro jistotu si doběhl pro batoh. Kdyby vešel hlídač, hned by ho našel a věděl by o něm úplně všechno. V batohu měl peněženku a všechny své osobní věci.
Když už batoh ležel vedle dveří od kopírky, byl trochu klidnější. Už stačilo okopírovat jen deset papírů a bude to mít za sebou.

Jenže kdyby to šlo všechno tak hladce a podle plánů, nebylo by to ono. Nejprve uslyšel zvláštní zvuky. Přikládal je nějakým hlodavcům nebo kopírce, ale velmi záhy se ukázalo, že to není ani hlodavec, ani kopírka. Spustila se výstražná siréna, zhasla světla a spustily se výstražné majáky. Celou halou teď problikávalo oslnivě červené světlo.
„Sakra,“ zaklel James. Poslední tři papíry nestihl okopírovat. S nějakým rovnáním listů si nelámal hlavu. Nastrkal vše do desek, hodil si batoh na záda a mazal vrátit desky zpátky. Právě včas, protože se rozletěly dveře a v nich stál hlídač s pistolí v jedné a vysílačkou v druhé ruce. Slabé světlo naštěstí neosvětlovalo žádný prostor a James se modlil, aby nerozsvítil hlavní světla. Hlídač stál jako socha ve dveřích a se zlým a příšerně naštvaným výrazem se rozhlížel.

James nevěděl, co má dělat. Jediná úniková cesta, která vedla ven, byla zatarasena hlídačem. Aby získal aspoň trochu času rozmyslet si, co dál, začal pomalu ustupovat do zadní části. Světelný alarm stále pronikavě oslňoval červeným světlem. Cestou James zaslechl strážníka, čekal na posily. To nebylo příjemné zjištění. Už jeden hlídač stačil a bůh ví, kolik jich ještě přijde.
Zády narazil na zeď. Byl na konci. Snažil se uklidnit svůj dech a trochu přemýšlet. Místo toho začínal panikařit. Věděl až moc dobře, do čeho jde, a co se stane, když ho chytí, přesto všechno riskoval.

Rozhlížel se. Za hlídačem se ozvaly kroky a vzápětí už do haly vkročilo šest mužů. James na ně viděl dost špatně, ale nebyli to žádní tlustí měšťáci, které potkával na ulici. Nervozita ho přešla a celým tělem mu procházel strach. Pomalu se sunul do jednoho rohu, protože hlídači šli opačným směrem.
Původně si myslel, že by se pokusil proplížit dveřmi ven, ale tam zůstal stát jeden strážník a jeho tak dokonale odřízl.

Sunul se podél zdi, kam nedosahovalo červené světlo majáčku. Pak ucítil trhavý pohyb, jako kdyby se o něco zadrhl. Otočil se a rozeznal malá obdélníková dvířka. James se na kratičký okamžik zamyslel. Měl jen dvě možnosti. Buď zůstane, kde je, a najdou ho, nebo zkusí vlézt do dvířek a bude doufat, že někam vedou. Netrvalo ani minutu, než se rozmyslel. Otevřel dvířka a oslepilo ho náhlé prudké světlo. To však zdaleka nebylo to nejhorší. Pronikavé světlo vpadlo jako vetřelec do místnosti a všech šest hlídačů okamžitě vědělo, kde se nachází.
„Támhle je! Za ním!“ vykřikl jeden a už se hnal za světlem.

James neměl už ani sekundu na rozmyšlenou. Skrčil se a skočil do chodby. Dveře za sebou přibouchl, ale nečekal, že muže zadrží. Světlo už ani nevnímal. V předklonu utíkal chodbou neznámo kam. Za ním duněly kroky hlídačů a jen matně si uvědomoval, že na něj křičí, aby zastavil. Neuposlechl. Dál běžel jako smyslů zbavený. Chodba se několikrát stáčela, až narazil na mohutné železné dveře. Opřel se do nich vší silou, a když nečekaně povolily, vpadl do další chodby. Dveře za sebou okamžitě přibouchl a klíč v zámku bral skoro jako zázrak. Aspoň na chvíli mu to dá náskok. Klíč cvakl a hned nato se ozvalo zadunění.
„Ty spratku jeden! Počkej, až tě chytíme! Budeš sedět, dokud nezčernáš!“ křičel nepříčetně jeden z hlídačů a vztekle kopal do dveří.
James nečekal, až se jim podaří dveře otevřít, a upaloval dál. Konečně se mohl narovnat. Jednou jedinkrát zahnul, pak narazil na pár schůdků, nad kterými se tyčily dveře. Udýchaně k nim došel a lehce do nich strčil.